Byla přidána fotogalerie ze třídenní lyžovačky v Itálii na Plose. Samotné fotky svědčí o tom, že tuto akci jsme si náležitě užili. Skutečně jsme se nenudili a zažili jsme mnoho neopakovatelných zážitků, které se pokusím více přiblížit v kompletní reportu.

V termínu 7. - 10. 2. 2015 jsem udělal definitivní tečku za letošní zimní přípravou na sněhu, když jsem absolvoval 3denní lyžovačku na Plose nedaleko Brixenu. Koenig Ludwig Lauf 50 km byl vyvrcholením přípravy, ale nechtěl jsem, aby pro mě zima spojená jen s tvrdým tréninkem, odříkáním a laufy. Chtěl jsem si taky trošku užít a sklouznout se na monoski. Na Plose jsem vyrazil se svými dlouholetými kamarádkami. Tuto akci jsme si skvěle užili a zažili jsme i mnoho neopakovatelných a akčních zážitků.

Zásadním rozdílem oproti klasickému soustředění, tréninku nebo závodům, byla skutečnost, že se ode mě nic neočekávalo. Žádný výkon, žádné posouvání možností, boření hranic, jen sjíždět kopce bez ohledu na čas a jakékoli další srovnání. I když oficiálně nevyhlášený rychlostní závod mezi mnou a Míšou probíhal neustále, bohužel pro mě s její převahou. Už jen samotný přesun do Brixenu byl plný pohody. Sice dálnice okolo Mnichova se proměnila v parkoviště, které jsme po okreskách všemožně objížděli, ale do cíle jsme s minimálním zpožděním dorazili. Obhlídka terénu, vyložení věcí, ubytování atd. Vše běželo až moc dobře, nezvykle. Během nákupu surovin na snídaně a večeře, jsem se najednou zasekl. Uprostřed obchodního domu mi najednou upadlo přední kolečko u vozíku. Od tohoto momentu nešlo už nic podle plánu. Museli jsme improvizovat, opravovat a dokonce i jezdit s policií na sněžném skůtru po kopcích.

Většina obchodů už byla zavřená a možnosti opravy vozíku omezené. V jedné pizzerii mi dali šroub v jiné velikosti, ale svůj úkol splnil. Přední kolečko nějak drželo, sice se optimálně neotáčelo, ale fungovat se s tím dalo. Druhý den jsme se na svah dostali jako jedni z prvních a i když to místy bylo hodně vyfoukané a ledové, skvěle jsem si zalyžovali. Krátce po jedné hodině výrazně zesílil vítr a poprvé nás napadla možnost zastavení lanovky a následné evakuace, nebyli jsme daleko od pravdy. Nebylo nám divné, že během následující jízdy proti nám proudily davy lyžařů šlapající do kopce a sjeli jsme až k nástupu. ZAVŘENO! Vlekař nás sice pustil mezi hromadící se sedačkové lanovky a se slovy „no problemo 10 minuti“. Předpokládal jsem snižování počtu sedaček na laně, omyl. Za 10 minut se skutečně začalo něco dít. Přijel policeman na sněžném skůtru a odvezl mě několikl set metrů do restaurace, kde jsme měli zázemí. Holky musely bohužel kopeček vyšlápnout sami, ale naštěstí jsme neumrzli a ani vichřice nás nikam neodvála. V restauraci zavládla mírná panika, nikdo nic nevěděl. My jsme se s ledovým klidem naobědvali a postupně zjišťovali informace. Lanovka dnes již nepojede, a na to jsme se posilnili Aperolem a Bombardinem. O několik set metrů níže končila silnice a proto pro nás moh přijet sběrný autobus. Holky seběhli po svých, i když Míša se trošku svezla resp. proletěla, protože ji cestou srazily saně. Já jsem si prozměnu užíval transport na sněžném skůtru s policejní asistencí. Dále už jsme si až do konce užívali rychlých i pomalých sjezdů, malých i velkých držkopádů a hlavně i skvělého ubytování, hotelového wellness se saunou a vířivkou a také gastronomických zážitků i mírných zažívacích potíží. Skvělý relax a odpočinek po náročné přípravě. Na závěr posledního dne mi upadlo i druhé přední kolečko u vozíku, což bylo pomyslnou tečkou za několika akčními dny v Itálii. U poslední italské benzinky jsme si dali kafe a čokoládu, a s půlnocí jsme byli už zpět doma.