Fotogalerie - byla přidána z mezinárodního triatlonu Ocean Lava Montenegro.

V neděli 14. 5. 2017 jsem zahájil letošní triatlonovou sezónu startem na mezinárodním triatlonu Ocean Lava Montenegro. Na programu byla 70.3 distance (1.9 km plavání – 90 km cyklistika – 21.1 km běh). Na úvod sezóny jsem se blýskl osobním rekordem 5:20:27 hodiny, kdy jsem vylepšil své dosavadní maximum o více než deset minut. V kategorii Physical Challenged jsem jako jediný účastník zvítězil. V celkovém pořadí jsem dokončil na 87. z 211. ze všech dokončivšich triatletů.

Plavecká část - na 1.9 km slibovala poměrně klidné plavání na 2 okruhy. Hromadný start bez ohledu na age group trošku bolel a opět jsem si připomněl ona známá jatka ve vodě. Vzhledem k tomu že jsem startoval jako jediný handicapovaný závodních z vody, dostal jsem několik tvrdých ran od profesionálů, kteří mě po startu trošku převálcovali. Po prvních 500 metrech se plavání zklidnilo a již bylo dostatek prostoru pro „klidné“ plavání. Sem tam jsem se s někým pofackoval, ale to je vždy a všude. Voda byla klidná, ale nepříjemným zjištěním byla kvalita vody a hlavně chladné proudy, které jak jsem se později dozvěděl jsem pro tuto destinaci typické. Teplota vody byla v maximu okolo 17 stupňů, ale v místech chladných proudů mohla být i o 3 stupňě nižší. Během plavání jsem se cítil dobře, plaval jsem vyrovnaným tempem v komfortní zóně. Výsledný čas byl mírným zklamáním, nicméně 38:42.2 minut představuje můj trošku nižší standard, ale vzhledem k chladné vodě a prvnímu startu roku to nedramatizuji.

Transition 1 – depo mezi plaváním a cyklistikou bylo dobře situované a i vzdálenost z vody nebyla vysoká. Celkový čas v depu představuje můj standard 9:10.7 nicméně si neodpustím poznámku, že kdybych si nezapomněl sundat čip z nohy před tím, že si kompletně svleču neopren, mohl jsem být o téměř dvě minuty rychlejší. Čip jsem měl připnutý na lýtku okolo nohavice neoprenu a tudíž se mi neopren krásně zamotal. Abych se z toho dostal, musel jsem si alespoň nohavice znovu obléct a následně bez čipu svléct.

Cyklistická část – na 90 km rozdělená do dvou okruhů vypadala na první pohled jednoduše, placatě a velmi rychle. Tento chybný odhad se nejvíce odrazil na mém výsledném času cyklistiky, který z největší části udělá celkový čas. Kalkuloval jsem s časem pod 3:00 hodiny Místo toho jsem dokončil za 3:12:04.6 hodiny. V součtu téměř 600 hm hovořilo o jasném opaku původního odhadu. Stoupání nebyla sice dlouhá, ale byla poměrně prudká, což při přechodu z rovinatých pasáží nebylo vůbec příjemné. V půlce trati jsem se ještě držel v plánovaném tempu, ale následně jsem začal ztrácet.

Transition 2 – při vjezdu do depa mezi cyklistickou a běžeckou částí jsem hned kontroloval časomíru a cítil jsem, že i po pomalejším kole mohu vylepšit své osobní maximum na půlce. Čas 4:59.9 minuty je opět mým standardem.

Běžecká část – dlouhá 21.1 km byla rozdělena do dvou okruhů. Pět kilometrů na otočku a pět zpět. Rovinatý profil, kvalitní asfalt co víc si přát. S tímto jsem odjížděl do Černé Hory, ale realita byla zase trošku jiná než plán. Na úseku pěti kilometrů bylo přesně 25 příčných prahů, což znamenalo, že v celkovém součtu jich je jich rovných 100. Alespoň to bylo kulaté číslo. Skutečnost, že tři z nich se daly objet situaci moc nevylepšilo, ale musel jsem se s tím poprat. Celý běh byl ve velmi nepravidelném rytmu, maximalní akcelerace a poté zpomalení a přejezd retardéru. Již po úvodních kilometrech jsem měl i přes speciální rukavice na běžeckou formuli prsty rozedřené do krve, ale překvapivě jsem držel dobré tempo. Doslova jsem jel na krev. V běhu jsem sice ucítil drobné náznaky krize, ale spíš to byla převlečená bolest, která už nezmizela, ale později jsem otupěl. Atmosféru povzbuzujících diváků a náhodných přihlížejících jsem si moc neužil, jel jsem na osobní rekord a nevnímal nic. Na prvních pěti kilometrech to vypadalo, že se dostanu pod hranici 1:10 hodiny, ale nakonec z toho bylo krásných 1:15:29.4 hodiny, což doposud představovalo můj nejrychlejší běh. Nemám rád hru na coby kdyby, ale myšlenka na trať bez retardérů mi vehnala úsměv do tváře, protože bych si výrazně polepšil a čas stlačil blíž k vysněné hodinové hranici. Poslední kilometr se běžel po chodníku, následně se křižovala hlavní silnice a vjíždělo se do cílové rovinky. Já jsem to střihnul přímo po hlavní mezi auty, protože jsem nechtěl ztrácet čas výjezdy a sjezdy na obrubník. Sice to byl pro již otupělou mysl slušný adrenalin a pro troubící řidiče a vyděšené organizátory a policii jistě neopakovatelný zážitek, ale když musíš, tak musíš, rekord, je rekord. Nakonec se časomíra zastavila na hodnotě 5:20:27 hodiny, címž jsem překonal osobním maximum o více než deset minut.

Ocean Lava Montenegro byla ve srovnání se závody sérií Ironman nebo Challenge trošku komornější záležitostí, ale na druhou stranu rodinná atmosféra a ochota organizátorů byly výjimečné. Velké poděkování patří hlavnímu organizátorovi Igorovi Majerovi a celé jeho rodině. Uspořádat takovou akci de-facto sám bez podpory širokého realizační týmu je obdivuhodné a ponechat si celou dobu optimismus a dobrou náladu je odrazem vélké vnitřní síly a odhodláni, která je pro mě inspirující. Jsem rád, že jsem se mohl Ocean Lava Montenegro zúčastnit.