V minulém roce jsem objemovou část přípravy na sněhu vynechal, podstatně dříve se ve své přípravě zaměřil na specializaci na triatlon a od února trénoval v teple. Z výkonnostního pohledu to nemělo extra efekt, a navíc mi bílá stopa prostě a jednoduše chyběla. Na úvod letošního roku jsem v termínu 4. – 18. 1. 2020 absolvoval běžkařské soustředění v italském Livignu. Po dvou letech jsem se vrátil k osvědčenému modelu kombinujícímu přípravu na sněhu v zimních měsících a následně v jarních měsících v teple na Mallorce.

Letošní přípravný kemp byl přeci jen něčím trochu jiný, něž příprava v předešlých letech. Dříve jsem do Livigna jezdil na týdenní tréninková soustředění, která byla velmi intenzivní z pohledu počtu tréninkových jednotek a mnohdy jsem trénoval dvoufázově. Letos jsem i s ohledem na sněhovou situaci v ČR vsadil na delší přípravný kemp a do Itálie jsem odjel na 14 dní. Delší pobyt má několik nesporných výhod, mezi které patří šetření energie i finančních prostředků během přesunů z ČR, využití možnosti lepší adaptace na vysokohorské prostředí a vyšší efektivita tréninku z pohledu objemové fáze přípravy s možností kombinace doplňkových tréninkových prostředků jako např. plavání v rámci aktivní regenerace.

Do Livigna jsem přijel „rozjetý“ z cyklistického trenažéru, který byl během vánočních svátků nejčastějším tréninkovým prostředkem v domácím prostředí, takže z pohledu aerobní kondice a všeobecné vytrvalosti jsem byl předpřipraven na následující tréninkovou zátěž. Začátek soustředění byl přesto opatrný a začínal jsem na 1,5 – 2 hodinách souvislého zatížení, což vzhledem k mrazu a vyšší nadmořské výšce není rozhodně málo. Postupně jsem přešel na 3hodinové tréninkové jednotky, které se mi jevily jako optimum pro rozvoj vytrvalosti a současně byly po dobu trvání soustředění udržitelné s ohledem na aktuální klimatické podmínky a strukturu sněhu.

Klimatické podmínky byly během celého přípravného kempu ideální. Během prvních dní bylo relativně teplo, když teploty v minimech dosahovaly „pouhých“ minus 7 stupňů celsia, což bylo z pohledu adaptace na mráz i skluzu sněhu optimální. S přibývajícími tréninkovými hodinami a najetými kilometry se ochlazovalo a v druhé části soustředění teploty zpravidla dosahovaly minima v rozmezí minus 15 – 20 stupňů celsia. Vyšší mráz mi z pohledu tréninku nevadí, ale skluzné parametry sněhu se dramaticky mění, sníh ztrácí své skluzné vlastnosti a je „tupý“, prostě a jednoduše, jede hůř. Skluz sněhu je alfou a omegou náročnosti tréninku nebo celkového času v závodě. Během celých 14 dnů bylo slunečno s azurovou oblohou.

Poslední odlišností oproti minulým zimním přípravám v bílé stopě bylo i to, že jsem konečně proniknul, resp. začal pronikat do problematiky servisu lyží a nebyl jsem vázán na předražené italské servisy, kde mi lyže dříve připravovali. Vybaven většinou servisního vybavení a dostupnými standardy skluzných vosků jsem ještě zpravidla po každém tréninku připravoval lyže na následující trénink. Musím přiznat, že příprava lyží mě navzdory promrzlým prstům bavila a velkou odměnou pak bylo to, že lyže lépe jely.

Běžkařské soustředění v Livignu proběhlo podle plánu a splnilo vše, co mělo. Výkonnost a adaptace na pravidelné tréninkové zatížení se zlepšovaly a z psychického pohledu podle mě není lepšího způsobu, jak trávit zimu než klouzáním v bíle stopě. Takže SKOL!