Aktuality

  Poslední stránka

2019-10-13

Poreč Triathlon - Middle Distance

V neděli 13. 10. 2019 jsem startem na mezinárodním triatlonu v chorvatské Poreči ukončil letošní triatlonovou sezónu. Poreč Triathlon - Middle Distance byl krásným zakončením letošního roku, kde mi vše vyšlo podle plánu a každý kilometr na trati jsem si užil. Především díky famózně zvládnuté cyklistické části jsem se v cíli mohl radovat z celkového času 4:58:15 hodiny, a to i navzdory profilově náročnější trati a technickému běhu.

 

Do Chorvatska jsem dorazil již týden před plánovaným startem, protože vzhledem k prudkému ochlazení v České republice jsem chtěl ještě něco v závěru roku najet, a na poslední start se kvalitně připravit. Trénink byl samozřejmě na prvním místě, ale díky předstihu, se kterým jsem dorazil, jsem měl možnost užít si sluníčka i jako turista a navštívit zajímavá místa v okolí. Měl jsem mnoho příležitostí k typickým triatlonistickým kratochvílím Café & Cake, kterých jsem využil a pobyt si trošku osladil.

 

V letošním roce jsem neměl mnoho příležitostí k plaveckému tréninku v moři a musím se přiznat, že i z tohoto důvodu jsem chtěl uzavírat sezónu právě v Poreči, protože Chorvatské moře mám rád. V den závodu byla vodní hladina na naprosto klidná a vše nasvědčovalo příjemnému plaveckému zážitku. Odstartoval jsem s úderem osmé hodiny ranní spolu s kategorií žen a vzhledem k nižšímu počtu žen na startu bylo plavání opravdu poklidné. Podařilo se mi udržet v jedné z několika předních skupinek a celé plavání jsem měl možnost odplavat ve skupině, což je značně efektivnější i rychlejší. Plavání jsem si užíval a pocitově jsem měl pocit, že plavu nad svůj současný standard. Pohled na cílovou bránu mě sice na chvíli vrátil zpět do reality, protože dosažený čas 39:51 minuty je mým průměrem. Nakonec mě můj pocit z rychlého plavání nezklamal, protože trať byla místo standardních 1.9 km podle měření GPS minimálně o 200 delší, takže se svým plaveckým výkonem jsem asi poprvé v letošním roce spokojen.

 

Přechodová zóna T1 – byla zhruba 300 metrů dlouhá a mé vybavení čekalo až na samotném konci. Přestože mi šlo o celkový čas, tak jsem příliš nespěchal a pravděpodobně jsem nalezl klíč k rychlému depu. Když nespěchám a nestresuji se, jsem asi rychlejší. Dosažený čas 7:16 minuty považuji za dobrý vstup do cyklistické části.

 

Cyklistická trať v Poreči bývá trošku kratší, měří „jen“ 87 km. Vzhledem k organizačním změnám a úpravě trati byl závod nakonec v konvenční devadesátikilometrové délce. Trať byla výrazně zvlněná a během závodu se nastoupalo 750 výškových metrů. Výjezdy byly spíše táhlejší, což je pro handbike bezesporu lepší variantou než krátké a strmé trháky. V letošním ročníku Poreč Triathlon jsem chtěl zaútočit na celkový čas pod 5 hodin, což je zpravidla možné jen tehdy, pokud zvládnu cyklistiku pod 3 hodiny. Od prvních kilometrů jsem tedy jel na svém tempovém maximu. Kilometry i závodní okruhy postupně ubíhaly a v polovině závodu jsem poprvé zkontroloval průběžný čas. Cyklistiku jsem měl rozjetou velmi slibně a navzdory vyššímu převýšení jsem mohl kalkulovat již s defacto jistým časem pod tři hodiny. Přestože jsem v druhé polovině mírně zpomalil, cyklistiku jsem zvládl za 2:52:56 hodiny, což považuji za velmi dobrý výkon, se kterým jsem vzhledem k náročnějšímu profilu rozhodně spokojený.

 

Přechodová zóna T2 – byla již trošku hektičtější než T1, protože dokončit v celkovém čase pod 5 hodin bylo nynější realitou a ztrácet zbytečné vteřiny, které by mě pak mrzely jsem rozhodně nepotřeboval. Celkový čas 4:19 minuty v T2 považuji za dobrý výkon a nadějný vstup do závěrečné běžecké části.

 

Běh je v Poreči rozdělený do čtyř okruhů a z pohledu jízdy na běžecké formuli není rozhodně optimální. Velké množství zatáček, úzkých průjezdů, nerovností, profilových změn a obratů. Díky skvěle zvládnuté cyklistice jsem věděl, že pokud chci jet pod 5 hodin, musím běh dokončit v čase 1:15 hodiny. Většinou úvodních 5 km ukáže, jak na tom aktuálně jste a jak by se mohl závod dále vyvíjet. Cítil jsem se dobře, tempo bylo vyrovnané a únava minimální. Po prvním okruhu jsem věděl, že vysněná meta je stále ve hře a nezbývalo než strojově pokračovat dál. Po pádu v běžecké části při 11TRI Belgrade jsem byl jednoznačně více opatrný. Neriskoval jsem, ale pečlivě jsem hlídal čas. V posledním okruhu jsem měl oproti plánu mírný náskok, což mi přidalo na klidu, nicméně i chvilka nepozornosti by mě mohla o vytyčený cíl připravit. Časomíra se zastavila na hodnotě 1:13:55 hodiny, což znamenalo jediné, meta 5 hodin byla v Poreč Triathlonu pokořena. Celkový čas 4:58:15 hodiny pro mě znamenal krásné rozloučení s letošním rokem a úspěšnou triatlonovou sezónou.

Více informací o akci

Tagy: Triathlon 

2019-09-22

11TRI Belgrade

V neděli 22. 9. 2019 jsem absolvovat 11TRI Belgrade, mezinárodní triatlon na poloviční distanci v srbském hlavním městě. V loňském roce jsem si na této akci vylepšil své osobní maximum a letos jsem chtěl zcela pochopitelně znovu zaútočit na osobní i český rekord. 11Tri Belgrade mi nevyšel podle představ, ale na straně druhé jsem rád, že jsem ve zdraví závod dokončil, protože to byl den plný extrémů. Startovalo se při 7 stupních celsia, oficiální support nedorazil na swim exit a nechal mě po plavání ve vodě bez pomoci. Cyklistika byla rychlá, ale později větrná, přesto jsem zajel skvělý čas. Na běhu jsem se střetl s běžcem. Spadl jsem na zem, vypadl z formule a narazil si kyčel. Osobní rekord jsem sice vylepšit nedokázal, ale přežil jsem, a dokončil v čase 4:58:49 hodiny!

 

Bělehrad je pro mě srdeční záležitostí, je to město plné kontrastů a pulzující energie. Během své cyklistické kariéry jsem zde několikrát zvítězil v závodech evropského poháru a v loňském roce jsem si tady zajel i své osobní maximum v polovičním ironmanu, které má hodnotu 4:47:00 hodiny. Vzhledem ke znalosti závodní destinace jsem si dovolil přijet jen dva dny před startem. Na místě jsem si akorát prohlédl klíčové pasáže trati a seznámil se se změnami oproti předchozímu ročníku.

 

Noční a ranní teplota 7 stupňů celsia byla z mého pohledu docela extrémní a doposud jsem se ve své triatlonové kariéře při startu nesetkal s takhle nízkou teplotou. Rukavice jsem odložil skutečně až v momentě, kdy jsem lezl do vody. Už během předzávodních příprav jsem cítil, že letošní organizace není tak kvalitní, jako tomu bylo v loňském roce. Oficiální support, který mi měl pomoci během plavecké části nedorazil na smluvené místo a do vody jsem se musel dostat sám. Tento problém se po startu řešil a na swim exit měl oficiální support již být připraven. Hromadný start byl opět velmi kontaktní. Několik ran a kopanců z plaveckých záběru jsem dostal, několik rozdal. Triatlon je zkrátka tvrdý sport a při startu handicap rozhodně nehraje žádnou roli. Na poslední chvíli se měnila i podoba plavecké části, resp. směr plavání, který byl opačný než loni, a ne všichni to pravděpodobně věděli. Po velmi kontaktním úvodu jsem měl již dostatek prostoru a relativně v klidu jsem každým záběrem odkrajoval z celkové plavecké vzdálenosti 1.9 km. Teplota vzduchu byla nadále velmi nízká, ale voda měla příjemných 21 stupňů a plavání tedy bylo komfortní. Při doplavání jsou u výlezu z vody vždy organizátoři, kteří závodníkům pomáhají z vody, přidrží apod. Nyní v cíli nebyl nikdo, ani můj domluvený support, ani kdokoli další. V tuto chvíli jsem byl silně rozladěný a moje mamka mi podávala vozík, které pomáhala dobrovolnice Vera. Z vody mi nakonec pomohl Zorro, český triatlonista a kamarád, který doplaval chvilku po mě a uviděl mě, jak rozhazuji rukama. Plaveckou část jsem dokončil v čase 41:29 minuty, což vzhledem k dramatickému závěru rozhodně objektivně hodnotit nemohu.

 

Přechodová zóna T1 byla dlouhá zhruba 300 metrů, což se vždy výrazným způsobem podepíše na celkový čas. Můj celkový čas činil 4:58 minuty, za což velmi děkuji dobrovolnici Veře, která mi pomohla od swim exitu až ke kolu, v běhu a na boso. Dosažený čas v T1 považuji za své současné maximum na poloviční distanci.

 

Během cyklistiky na rovinaté 90 kilometrů dlouhé trati, rozdělené do 4 okruhů s převýšením 200 metrů jsem nechal skutečně vše! Časově i kilometrově se cyklistika podílí na celkovém čase největší měrou. Trať 11TRI Belgrade bezesporu patří k těm rychlým, ale přesto jsou podmínky pokaždé jiné. Nyní to určitě nebylo zadarmo. Nízká teplota se postupně začala zvedat až okolo deváté hodiny ranní, a to už byli sportovci dvě hodiny na trati. Po svlečení neoprenu, usednutí na handbike a absolvování prvních dvaceti kilometrů mi byla velká zima, cítil jsem, jak mokrá kombinéza studí a svaly bolí. Přesto jsem na rovné trati „kosil“ jednoho cyklistu za druhým a udržoval velmi vysoký rychlostní průměr. Mým cílem bylo totiž zvládnout cyklistiku pod 2:35 hodiny, což jsem během poloviny závodu splňoval. V druhé polovině postupně začínal foukat vítr, který mé snažení podstatně ztěžoval a rychlostní průměr pomalu klesal. Cyklistiku jsem dokončil ve velmi rychlém čase 2:42:51 hodiny. Vysněného cíle jsem však nedosáhl, nicméně s předvedeným výkonem jsem spokojený, bylo to dnes hodně těžké.

 

Přechodová zóna T2 a dosažený čas 4:18 minutu rovněž patří k mým nejrychlejším.

 

Běžecká trať zaznamenala oproti předchozímu ročníku výraznou změnu. Při nastudování mapy vše nasvědčovalo změně k lepšímu a možnosti zrychlení se i v této disciplíně, ale realita byla opět trošku jiná. Na nové části trati místy chyběl asfalt, který byl den před startem vyřešen kamenitou navážkou, dále na mě čekaly vysoké sjezdy z obrubníků, prudké obraty a retardéry také mnoho nepřidaly. Všechny nedostatky jsem vnímal před samotným startem, ale do závodu jsem vstupoval s čistou hlavou a maximální koncentrací na vlastní výkon. Přechod z cyklistiky na běh mi nedělal sebemenší potíž a od prvních metrů jsem zvládal jet naplno. V polovině prvního okruhu mi cestu zkřížil běžec, který z nepochopitelného důvodu výrazně změnil svůj směr a vběhl mi pod kola. Spadl jsem na zem, vypadl z formule a narazil si kyčel. Konečná? Díky okamžité pomoci ostatní závodníků a diváku jsem ani nestihl vnímat následky pádu a ihned mi šest zúčastnění pomáhalo dostat se zpět na kola a do formule. Závodní pozice na formuli připomíná něco mezi sedem a klekem, přelézt na ni z vozíku je jedna věc, ale na řešit to improvizovaně na trati bez vozíku a nulovou zkušeností všech zapojených byl trošku oříšek. Lidé mě drželi ve vzduchu, formule mi visela na nohách a nějakým způsobem se všichni snažili mě do formule dostat. Podařilo se. Teprve s odstupem několika kilometrů mi teprve začínalo docházet co se stalo, cítil jsem naraženou kyčel a začínala se projevovat únava. Mé tempo klesalo, ale dokončil jsem. Výsledný čas běhu 1:23:10 hodiny určitě nepatří k nejrychlejším, ba naopak, ale i přes dramatický vývoj celého dne jsem dokončil. Celkový čas rozhodně nebyl propadákem a 4:58:49 hodiny patří mezi mých pět nejrychlejší závodů na poloviční distanci.

Více informací o akci

Tagy: Triathlon 

2019-09-07

70.3 Ironman World Championship Nice, France

V neděli 8. 9. 2019 jsem se postavil na start svého třetího mistrovství světa v 70.3 Ironmanu (1.9 km plavání – 90 km cyklistika – 21.1 km běh) ve francouzském Nice, ve kterém jsem bojoval o třetí titul mistra světa. V kategorii HC (Handcycle) jsem dokončil na 2. místě a z mistrovsví světa 70.3 Ironman World Championship Nice, France vezu zasloužené STŘÍBRO! Navzdory tomu, že jsem vysněný titul neobhájil, jsem s předvedeným výkonem spokojený.

 

Do dějiště závodu, francouzského Nice, jsem dorazil necelý týden před hlavním závodem, abych se detailně seznámil s tratí a aklimatizoval se. Zázemí velkých závodů v centrech měst má svá specifika a mezi nejnepříjemnější patří nedostatek míst k zaparkování, což značně ovlivňuje logistiku. Podařilo se mi s téměř ročním předstihem zarezervovat apartmán nedaleko startu, jehož součástí měla být parkovací garáž, ale ne vše bylo podle plánu. Parkování bylo vzdáleno 500 metrů, garáž byla tak malá, že mé auto se dalo zaparkovat jen s velkými obtížemi a vlastní ubytování také nebylo moc komfortní. Druhý den jsem se snažil najít optimálnější zázemí, ale vzhledem k Ironmany přeplněnému Nice to bylo bez šance.

 

Po předchozích rozpacích jsem se vrhnul do závěrečné fáze přípravy, resp. ladění formy a seznamování se s tratěmi závodu. V okamžiku, kdy jsem se po dvoudenní cestě začal zase hýbat byla skepse z příjezdu i samotného Nice ta tam, začal jsem se koncentrovat jen na závod samotný, a dál šlo vše podle plánu.

 

Během tréninku defacto každý den panovaly jiné plavecké podmínky, jednou byly vlny menší, podruhé zase větší. V den závodu byla hladina moře nezvykle klidná, což vydrželo až do startu, kdy hladinu rozvířily první záběry závodníků. Kategorie PC&HC (Physically Challenged & Handcycle) odstartovala zhruba v polovině startovního pole v 8:13 hodin ráno. Přestože v rámci kategorie jsme startovali samostatně, netrvalo to dlouho a doplavali jsme pomalejší závodníky z předchozí startovní vlny. Plavecká trať byla dobře čitelná a díky dalším závodníkům bylo možné plavat ve skupině, což výrazně usnadňuje orientaci. Pocitově se mi plavalo dobře a dosažený čas 40:01 minuty je mým současným standardem, ale nebudu skrývat mírné zklamání. Každopádně z vody jsem vylézal jako průběžně druhý závodník v kategorii handcycle.

 

Přechodová zóna T1 byla opět vzhledem k vysokému počtu účastníků velmi dlouhá a koridor vyhrazený pro závodníky v kategorii handcycle byl zcela nelogicky až na samém konci. S dosaženým časem 7:13 minuty jsem poměrně spokojený.

 

Devadesátikilometrová cyklistická část slibovala úctyhodných 1400 metrů převýšení, což 70.3 Ironman World Championship Nice řadí mezi nejnáročnější závody na poloviční distanci, a dokonce v historii mistrovství světa se jednalo o vůbec nejnáročnější cyklistickou trať. Během první poloviny závodu se vystoupalo na kultovní Col de Vence v nadmořské výšce 963 metrů a lze říci, že právě první polovina trati byla klíčová pro další vývoj závodu. Ve vodě jsem nabral citelnou ztrátu na prvního, nicméně jsem věřil tomu, že právě v cyklistice se dokáži dostat do čela. Na vrcholu stoupání jsem byl o téměř deset minut rychleji, než s jakým časem jsem kalkuloval, nicméně prvního jsem stáhnout nedokázal. Následovaly technické sjezdy, které jsem si užíval a navzdory velmi náročné cyklistické části jsem dokončoval překvapivě svěží. Cyklistiku jsem absolvoval v celkovém čase 4:02:56 hodiny, což považuji za dobrý výsledek.

 

Na rozdíl od T1 byla přechodová zóna T2 výrazně kratší a rychlejší. Dosažený čas 4:42 minuty odpovídá mému standardu a náročnosti závodu.

  

Do závěrečného běhu na 21.1 km jsem vjel jako vítr. Samozřejmě bych chtěl sjíždět vedoucího jezdce a dostat se tak do čela závodu, ale jeho náskok byl vysoký. Motivaci pokračovat a bojovat jsem rozhodně neztrácel a pokračoval jsem na hranici svých možností. Až jsem byl překvapen, s jakou lehkostí a rychlostí jsem po tak náročné cyklistice schopen hnát svou běžeckou formuli. Nevypustil jsem ani jeden metr a ačkoli jsem byl na hranici svých možností, užíval jsem si každou vteřinu. Běžeckou část jsem dokončil za 1:07:42 hodiny, což patří mezi mé nejrychlejší běhy na této distanci.

 

Cílovou pásku jsem protnul na druhém místě v kategorii HC (Handcycle) v celkovém čase 6:02:32 hodiny a z mistrovsví světa 70.3 Ironman World Championship Nice, France vezu zasloužené STŘÍBRO! Navzdory tomu, že jsem vysněný titul neobhájil, jsem s předvedeným výkonem spokojený.

Více informací o akci

Tagy: Triathlon 

2019-07-27

Challenge Prague/tri

V sobotu 27. 7. 2019 jsem již potřetí v řadě absolvoval Challenge Prague (1.9 km plavání – 90 km cyklistika – 21.1 km běh), největší a nejznámější triatlonový závod v České republice. V letošním roce jsem svůj start bral především jako kvalitní trénink. Závod jsem jel z plného tréninku, což se patrně projevilo na mém slabším výkonu v cyklistice. Letošní ročník byl hodně těžký a celkové časy i vzhledem k novému cyklistickému okruhy byly delší. Challenge Prague jsem dokončil v celkovém čase 5:30:50 hod.

 

Vltava v centru Prahy je i přes tropický průběh léta stále relativně studená a teplota vody byla v ranních hodinách před startem okolo 16,5 stupně. V letošním roce byla již kategorie handicapovaných sportovců relativně nabitá, nicméně pořadí nelze objektivně srovnávat vzhledem k různorodosti jednotlivých handicapu. Na vozíku jsem byl jediným startujícím sportovcem. Handicapovaní sportovci startovali s úderem dvanácté hodiny spolu s profesionály. Takový start mám osobně nejraději, protože jsem ušetřen hromadného startu se závodníky v jednotlivých age-group, kdy se startuje v celkově vyšším počtu lidí. Krátce po startu jsem však ucítil absenci masy lidí, která rozráží vody, když Vltava měla nezvykle silný proud. Plaval jsem po boku slepého Ondry Zmeškala, který obvykle udrží přímý směr a jen občas ho musí jeho trasér korigovat. Nyní Ondra plaval jako had, takže jsme se velmi často střetávali a několikrát jsem na vlastní kůži ucítil sílu jeho kraulového kopu. Zhruba po první třetině délky se plavání uklidnilo a začali nás dohánět nejlepší plavci z dalších skupin. Celkově byla plavecká část velmi poklidná, ale nezvykle vysilující. Výsledný čas 39:11 minuty odpovídá mému současnému standardu.

 

T1 – přechodová zóna mezi plaváním a cyklistikou je na Challenge v Praze originálně řešena i umístěna. Závodníci po dokončení plavecké části končí na Střeleckém ostrově, ze kterého vybíhají na Most Legií, kde je cyklistické depo. V mém případě hraje support velkou roli, protože mi nejdříve pomáhá z vody na vozík, poté ještě po schodech nahoru na most. Dosažený čas 8:59 minuty odpovídá délce přechodové zóny a je i nepatrně rychlejší než v předchozích ročnících.

 

Devadesát kilometrů dlouhá cyklistická trať zaznamenala oproti předchozím ročníkům zásadní změny. Úvodních několik kilometrů po Strakonické z centra zůstaly stejné, ale poté závodníci točili a stoupali na Zadní Kopaninu, kde najížděli do dvou výrazně zvlněných okruhů. Již v úvodu kola jsem se necítil nejlíp, ale bojoval jsem. Cyklistika mi letos vůbec nechutnala. Mohla to být kombinace těžkých tréninků a počasí, ale něco bylo špatně. Trať byla poměrně technická, místy s nekvalitním povrchem a pouze jedním pruhem, což bylo velmi náročné na koncentraci. Hlava i tělo stávkovali, bojovnost se úplně vytratila a bojoval jsem i s nevolností. Cyklistiku jsem prostě nějak splnil. Čas 3:20:24 hodiny nepovažuji vyloženě za propadák, nicméně svou ambici jsem také nenaplnil.

 

T2 – v přechodu mezi kolem a během jsem rozhodně nespěchal a čas jsem se snažil využít především k občerstvení. Poslední kilometry cyklistiky jsem už dojížděl na sucho a nepamatuji se, kdy naposledy jsem během cyklistiky vypil tolik tekutin. Čas 5:39 minuty přechodu byl vzhledem k mému celkovému stavu pozitivním překvapením.

 

Při začátku jednadvacet kilometrů dlouhého běhu byla představa dokončení závodu sci-fi, což není vzhledem k únavě zcela výjimečný stav.  Ze zvyku a setrvačnosti jsem pokračoval, mé tělo se konečně začalo ochlazovat a snad poprvé od výlezu z vody jsem se začal cítit dobře. První okruh z celkových tří jsem prolétl ve výborném čase a závod mě znovu začal bavit. I přes vysoký příjem tekutin jsem na Challenge Prague bojoval s dehydratací a v průběhu běhu jsem dokonce musel třikrát zastavit na občerstvovačce, abych se napil, což dokonce vyrovnalo počet zastavení při mém prvním triatlonu. Z rozjetého tempa jsem v průběhu běhu musel sice trošku ubrat, ale o více než pět minut jsem překonal svůj osobní rekord běžeckého maxima na trati Challenge Prague z roku 2017, což byla jeden z mála příjemných momentů dne. Běh jsem dokončil za 1:16:41 hodiny.

 

Challenge Prague jsem dokončil v celkovém čase 5:30:50 hod jako třetí handicapovaný sportovec v cíli a jediný na vozíku. Byl jsem rád, že to mám za sebou! V cíli jsem ještě zvládl dát rozhovor a poté už jsem padl do ochlazovacího bazénku s ledem, kde jsem strávil snad dvacet minut. Dnes to bylo těžké, něco bylo špatně, ale dokončil jsem! Děkuji organizátorům Challenge Prague za možnost startu a skvělý support, a jsem moc rád, že tento závod se díky společnému úsilí stává stále více atraktivnějším i pro handicapované sportovce!

 

Více informací o akci

Tagy: Triathlon 

2019-07-21

Bikeheart: Silniční švih s ironmanem Honzou Tománkem

V neděli 21. 7. 2019 jsem absolvoval cyklistickou akci s názvem Bikeheart: Silniční švih s ironmanem Honzou Tománkem. Jednalo se o silniční vyjížďku se členy a příznivci neziskové organizace Bikeheart. Na programu byla trasa v okolí Plzně v celkové délce 65 kilometrů během které jsem si postupně se všemi účastníky popovídal o cyklistice, triatlonu nebo našich sportem naplněných životech. Po návratu jsme zašli posedět na oběd, kde jsem ještě dále rozvinuly diskutovaná témata. Věřím, že nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že jsem si akci užili. Těším se na další pokračování spolupráce a příští plánovaný silniční švih na Přimdu!

 

„Bikeheart je nezisková organizace, která pořádá akce pro cyklisty všech výkonnostních i věkových skupin. Cílem všech námi nabízených aktivit a služeb je zlepšovat život cyklistů v ČR. Organizujeme pravidelné víkendové vyjížďky na horských i silničních kolech, pořádáme offbike akce (např. pikniky), vícedenní soustředění, kurzy pro cyklisty a pro členy věrnostního programu FunClub dojednáváme slevy u našich partnerů.“ (bikeheart.cz)

Více informací o akci

Tagy: Lektor/Motivace/Informace 

2019-07-19

Colours of Ostrava: Paralympijská výzva

V pátek 19. 7. 2019 jsem byl jako ambasador projektu Paralympijská výzva v rámci festivalu Colours of Ostrava hostem České pošty, hlavního partnera projektu. Se zájemci jsem diskutoval o mé sportovní činnosti, podepisoval kartičky nebo bylo možné se mnou vyfotit na pohlednici, kterou poté bylo možné zdarma odeslat.

 

Celý den byl vzhledem k vysokým teplotám a ranní cestě do Ostravy relativně náročný, ale věřím, že možnost prezentace vrcholového sportu handicapovaných, a především projektu Paralympijská výzva byla smysluplná a oslovila mnoho kolemjdoucích. Děti zpravidla nejvíce zaujala možnost posadit se do mé běžecké formule nebo handbiku, eventuálně se se mnou chtěli vyfotit. Dospělí měli rozmanité dotazy, které se většinou vyjadřovaly obecně ke sportu, mé činnosti, handicapu nebo mému úrazu a života na vozíku.

Více informací o akci

Tagy: Lektor/Motivace/Informace 

2019-07-13

ITU Paratriathlon World Cup Magog, Canada

V sobotu 14. 7. 2019 jsem po relativně dlouhém čekání mohl absolvovat další závod světového poháru ITU Paratriathlon World Cup (0,75 km plavání – 20 km cyklistika – 5 km běh). Bohužel mi tento závod vůbec nevyšel, a navíc pro mě skončil smolnou diskvalifikací, kvůli které jsem skončil bez bodového zisku.

 

Příčinou dlouhého čekání na možnost startu v závodě světového poháru bylo mé nezařazování na startovní listiny předchozích závodů kvůli velmi omezenému počtu startujících závodníků. Primárně jsou nasazováni závodníci z první desítky žebříčku a vzhledem k mé průběžné 15. pozici ve světovém rankingu jsem nasazován nebyl. ITU Paratriathlon World Cup Magog byl v pořadí již čtvrtým plánovaným závodem světového poháru a na start list jsem se dostal až nyní. Nejistota provázející mé letošní starty ve světovém poháru mi ubírá hodně sil a motivace.

 

Do místa závodu jsem dorazil pět dní předem a vzhledem k tomu, že tuto destinaci znám již z loňského roku, mohl jsem se hned od příjezdu začít efektivně připravovat. V tréninku jsem se cítil dobře, na závod jsem byl za daných okolností maximálně připravený, ale v den závodu jsem se již moc dobře necítil. Jestliže před týdnem mi v Muskoka sedlo vše, jak mělo, nyní tomu tak nebylo.

 

Pravděpodobně poprvé v historii světového poháru v paratriatlonu se v Magogu plavalo bez neoprenu. Na začátku roku se snížila teplotní hranice pro možnost použití neoprenu i pro kategorii PTWC (Paratriathlon Wheelchair) a mnoho závodníků, včetně mě, tato skutečnost zaskočila. V bazénu mám bez neoprenu mám naplaváno hodně, v otevřené vodě v neoprenu už také, ale jen v triatlonové kombinéze nic. Od startu se mi plavalo nezvykle uvolněně, a přestože nepatřím k nejlepším plavcům, z vody jsem vylézal šestý s časem 15:18 minuty, což jsem vnímal jako dobrou výchozí pozici pro mou nejsilnější disciplínu, cyklistiku.

 

T1 – v přechodové zóně mezi plaváním a cyklistikou mě předstihl Buccolieri a Radaev, kteří mají výhodu v nižším handicapu, ale jejich náskok nebyl z mého pohledu významný.

 

Radaeva jsem dojel během zhruba dvoukilometrové stíhací jízdy a předpokládal jsem, že i Buccolieriho a další soupeře začnu sjíždět. Ve stoupáních jsem se necítil zdaleka tak dobře jako v tréninku a po obrátce jsem viděl, kolik mi zbývá na elitní pětku. Zpravidla s přibývajícími kilometry zrychluji a své soupeře sjíždím, ale dnes to nešlo. Mírně jsem zvyšoval náskok před Radaevem a Aranhou, ale víc jsem z cyklistiky vytěžit nedokázal a dvacetikilometrovou cyklistickou část jsem dokončil za 38:01 minuty.

 

T2 - v přechodu mezi cyklistikou a během mě předstihl Aranha a na záda mi již dýchal i Radaev.

 

V úvodu běhu jsem měl Aranhu na dohled a věřil jsem, že ho dokážu dojet, ale podobně jako v cyklistice to dnes nešlo. Radaev je elitním běžcem a své kvality prokázal i v dnešním závodě. Postupně se dostal přede mě a později i přes Aranhu.  Utrápený závod jsem dokončil na devátém místě v celkovém čase 1:15:49 hodiny, čímž jsem určitě nenaplnil svá očekávání, ale přesto jsem mohl očekávat bodový zisk, který by mě mohl posunout ve světovém rankingu. Místo toho přišla v cíli nečekaná diskvalifikace.

 

Během cyklistické části jsem se údajně provinil proti pravidlům tím, že jsem nezastavil na dismount line při vjezdu do transition zone. Jsem však přesvědčen, že jsem zastavil a rozhodčí mi dal pokyn, že mohu pokračovat. Záhy však přišla penalizace, kterou jsem napsanou na tabuli v penalty boxu nezaznamenal, a tudíž jsem v průběhu běhu nezastavil, abych si odpykal svůj trest. Svou diskvalifikaci považuji za smolnou, ale spravedlivou, přestože důvod penalizace byl neoprávněný. Bohužel jsem přišel o bodový zisk a propadl ve světovém rankingu.

Více informací o akci

Tagy: Triathlon 

2019-07-07

70.3 Ironman Muskoka

V neděli 8. 7. 2019 jsem v kanadském Huntsville absolvoval 70.3 Ironman Muskoka (1.9 km plavání – 90 km cyklistika – 21.1 km běh). Tento závod byl současně mým jubilejním dvacátým startem na téže distanci a v profilově náročných podmínkách jsem dokončil ve výborném čase 5:15:39 hod. V kategorii PC (Physically Chalenged) jsem zvítězil. V absolutním pořadí jsem dokončil na 210. místě ze všech 1300 dokončivších triatlonistů.

 

V místě závodu jsem byl zhruba týden před startem a přivítalo nás překvapivě horké počasí, které do jisté míry ovlivňovalo i trénink samotný. Denní teploty přesahovaly 30 stupňů a vlhkost vzduchu byla téměř 100procentní. Vysoké teploty mi obecně nedělají žádný problém, naopak je mám rád, avšak kombinace vysoké teploty a vlhkosti mi dávala docela zabrat. Trať závodu 70.3 Ironman Muskoka byla velmi obtížná svým profilem a zejména prudké výjezdy na běžecké trati byly, vzhledem k těžišti běžecké formule a možnosti jejího zvrácení dozadu, na hranici technického limitu. Na plavecké a cyklistické trati jsem se připravoval. Běh jsem znal jen z projetí autem. Záměrně jsem se totiž vyhýbal tréninku na trati, abych se zbytečně nevyčerpal. Věřil jsem, že si poradím, ale měl jsem jisté pochyby.

 

V noci před závodem se výrazně ochladilo a klesla i vlhkost vzduchu, což bylo jednoznačně pozitivní. Ranní teplota okolo 12 stupňů nás po týdnu donutila sáhnout po mikině s kapucí, nicméně po rozednění teplota stoupala k dennímu maximu okolo 26 stupňů ve stínu. Start v 7 hodin ráno byl poměrně časný a v sérii závodů na 70.3 distanci se sním nesetkáváme často. Teplota jezera okolo 22 stupňů byla po ránu velmi příjemná a v podstatě vše šlo bez jediné komplikace podle plánu. Startoval jsem z první vlny, což zpravidla připomíná zápas ve volném stylu, ale nyní bylo vše nezvykle poklidné. Od startu do cíle se mi plavalo velmi dobře a pocitově jsem si myslel na rychlejší čas, než který v cíli po výlezu z vody ukázala časomíra, která se zastavila na hodnotě 41:05 minuty. V plavání zažívám v poslední době velký paradox. V bazénu se neustále zlepšuji, ale v otevřené vodě a zejména při plavání v neoprenu stagnuji, což je určitě důvodem k zamyšlení před blížícím se mistrovstvím světa 70.3 Ironman World Champioship Nice.

 

T1 – v prvním depu jsem absolvoval relativně dlouhý přesun z cíle plavání k mému kolu, nicméně čas 7:13 min patří v tomto typu závodu k mému standardu. Během 70.3 Ironman Muskoka jsem testoval i novou triatlonovou kombinézu s rukávem, která mi výrazně zjednoduší, a snad i časově zkrátí přechod mezi plaváním a cyklistikou.

 

Následovala náročná cyklistická část na 90kilometrů, která slibovala nastoupat přes 850 výškových metrů. Přestože jsem měl trať poměrně dobře najetou, bylo pro mě velmi těžké předvídat průměrnou rychlost a čas, ale prozradím, že jsem byl v cíli hodně překvapen, jak jsem byl rychlý. Vzhledem ke skutečnosti, že 70.3 Ironman Muskoka nebyl původně závodem zpřístupněným pro handicapované sportovce, podařilo se tuto akci za několika podmínek nakonec otevřít. Závodníci si museli zajistit vlastní support, a to včetně doprovodu na cyklistické trati, s čímž jsem se upřímně řečeno setkal poprvé. Pomocnou ruku mi nabídl kamarád Petr Jakl s rodinou, kteří v Kanadě již několik let žijí. Tímto Petrovi a jeho rodině velmi děkuji a pomoci si velmi vážím. Po uvolněném plavání jsem do cyklistiky vletěl jako vítr a z rozjetého tempa byl pravděpodobně i mě doprovázející Petr zaskočen. Před závodem jsem se v tréninku trápil, zdaleka ne vše šlo podle plánu, ale dnes mi to sedělo. Profil trati byl kopcovitý, ale nešlo o zvlášť dlouhá stoupání, spíše relativně krátké a strmé kopce do 1kilometru. Z mého pohledu byla nejtěžší stoupání v prvních 20kilometrech a tempo mé jízdy bylo velmi nevyrovnané. Do kopce na nejlehčí převod s následným přechodem do maximálního tempa a sjezdu. O tom, že na trati byly těžké výjezdy hovoří i má maximální rychlost ve sjezdu, která se vyšplhala až k 82 km/h. Po prvních 30kilometrech jsem cítil, že jsme rychlí, ale teprve na obrátce na 45. kilometru jsem měl odvahu podívat se na garmina, který v tu chvíli ukazoval něco málo pod 30 km/h, v což bych před závodem ani nedoufal. Po otočce jsme konečně jeli po větru a průměrná rychlost se i nadále zvyšovala. Zhruba 20 kilometrů před cílem jsem pocítil náznak slabé hypoglykémie, tedy nedostatku cukru, což se mi podařilo včas zachytit a zvýšeným příjmem tekutin a energetickým gelem kompenzovat. Poslední kilometry byly ve stejně nevyrovnaném tempu jako ty úvodní a zvlášť ve sjezdech jsem předjížděl vysoké množství unavených závodníků. Při vjezdu do depa vypínám stopky a s úsměvem zjišťuji dosažený čas 2:59:08 hodiny, na což jsem na této trati obzvláště pyšný.

 

T2 – dávám si trošku na čas a příliš nespěchám. Snažím se dostatečně občerstvit, protože běh bude ještě hodně náročný, a tak považuji 5:03 min za dobrý čas.

 

Náročnost závěrečného běhu na 21.1 km zpravidla vždy záleží na jeho profilu. Tratě na akcích, které nejsou primárně určené pro handicapované sportovce na vozíku, nejsou většinou optimální, a tak je náročnost běhu podstatně vyšší. Na rovině nebo mírně zvlněném terénu je běžecká formule podstatně rychlejší a jednodušší než klasický běh, ale v kopcích se tento rozdíl stírá. Současně se zvyšujícím se sklonem stoupání se přibližuje technický limit běžecké formule a hrozí, v závislosti na těžišti, zvrácení na záda. Jak jsem již zmiňoval, na 70.3 Ironman Muskoka čekal závodníky profilově velmi náročný běh, a to nejstrmější stoupání mě čekalo krátce za polovinou. Od startu jsem jel v podobném módu jako na kole, buď jsem zdolával stoupání ve velmi nízké rychlosti, nebo jsem jel na hraně maximální rychlosti. Prudké, ale krátké výjezdy mě postupně připravovaly na zhruba 500metrů dlouhý výjezd, který se postupně utahoval až k závěrečným 15 %. Zhruba od poloviny tohoto stoupání již nebylo možné jet přímo, a tak jsem šněroval kopec ze strany na stranu a omlouval se všem běžcům, kterým jsem se pletl pod nohy, ale nešlo to jinak. Na posledních 100metrech jsem poprosil diváky o pomoc, respektive jištění, kdy šli těsně za mnou a v případě zvrácení formule dozadu by mě snad zachytli. Bylo to na hraně, ale dokázal jsem to! Nyní zbývalo necelých 8 kilometrů ve zvlněném terénu, které jsem si už jen užíval a poprvé jsem začal přemýšlet o celkovém čase. Běh jsem dokončil za 1:23:12 hodiny, což rovněž považuji za velmi dobrý výkon vzhledem k náročnosti trati.

 

Při průjezdu cílovou bránou jsem se kromě opojného pocitu z dokončení a celkové euforie ještě stačil podívat na časomíru a nevěřil jsem svým očím. Chtěl jsem jet pod 6 hodin, ale na dosažený čas 5:15:39 jsem opravdu ani nepomýšlel, protože 70.3 Ironman Muskoka byl velkým testem kondice každého závodníka, který se postavil na start. Ve smíšené kategorii handicapovaných sportovců PC (Physically Challenged) jsem zvítězil. Čeho si ovšem cením nejvíce je, že jsem cílovou bránou projel na 210. místě z 1300 dokončivších triatlonistů. 

Více informací o akci

Tagy: Triathlon 

  Poslední stránka