V neděli 10. 9. 2017 jsem na 70.3 Ironman World Championship (1.9 km plavání – 90 km cyklistika – 21.1 km běh) vybojoval titul Mistra Světa. Po nominaci v Lucembursku jsem směřoval veškerou koncentraci k tomuto závodu a svůj cíl jsem splnil. Průběh závodu nebyl jednoduchý. Již během první disciplíny jsem bojoval se silným proudem Tennessee River, což se projevilo v utrápené cyklistice. Do běžecké části jsem sice vstupoval se slibným náskokem na soupeře, ale nic jsem nechtěl ponechat náhodě a jel jsem naplno až do cíle. Výsledný čas 6:08:32 hodiny jasně vypovídá o náročnosti Mistrovství Světa v 70.3 Ironmanu.

Tennessee River je v oblasti Chattanooga tvořena soustavou přehrad, které ovlivňují proud řeky. Už během tréninku jsem cítil, že plavání nebude snadné. Na poloviční distanci patřím k silným plavcům a proti svému hlavnímu soupeři jsem cítil jasnou výhodu v této úvodní disciplíně. Po startovním výstřelu z děla závodníci křižovali řeku ke druhému břehu a poté se plavalo 860 metrů přímo proti proudu. Zpočátku jsem protiproud ani nevnímal, ale únava začala přicházet velmi brzo. Po obrátce se opět křižovalo ke druhému břehu a po obratu do cílové pětistovky jsem cítil, jak mě proud unáší a jak zrychluji. Výsledný čas plavecké části 0:42:03 hodiny je hluboce za mým standardem, což potvrzuje, že to nebylo snadné plavání.

Přechodová zóna byla poměrně dlouhá a proto výsledný čas T1 7:49 minuty považuji za svůj slušný standard.

Na cyklistickou část jsem se opravdu těšil. Mé neplánované výsledky v závodech Českého poháru handbike i Mistrovství republiky ukázaly, že jsem v dobré formě. V cyklistice jsem byl jasně favorizován a cítil jsem, že hlavně na strmých stoupání, které trať slibovala, budu jen získávat. S přechodem jsem neměl problém a úvodních 8 km bylo rovinatých, což je na rozjetí ideální. V nájezdu do stoupání jsem cítil, že to není dobré. Ruce unavené nezvykle těžkým plavání nejely. Záhy jsem řadil na nejlehčí převod a na patě stoupání byl pocitově unaven jako v cíli po závodě. Pětikilometrové stoupání na Rock City se změnilo v peklo. Ruce nejely a hlavou se mi honily černé myšlenky. Stoupání mi vzalo hodně sil a to nejen fyzických. Na vrcholu jsem sice věděl, že nic horšího už nepřijde, ale nebyl jsem na tom dobře. Bojoval jsem s bolestí a únavou. Během rychlého sjezdu jsem doplnil kalorie a trošku pošetřil, ale následný přechod do mírně zvlněné části mi radost neudělal. Trať jsem měl detailně nastudovanou a částečně projetou na kole, ale tuto část jsem trošku podcenil. Výjezdy, které vypadaly, že vyletím setrvačností po sjezdu, byly o mnoho těžší, což mě překvapilo a ještě tak umocnilo negativní rozpoložení. Nejelo to podle představ, ale závodilo se o titul Mistra Světa a vzdát z prvního místa by byl holý nesmysl. Cyklistiku jsem si protrpěl, ale ve finále jsem na svého soupeře najel přes 20 minut čistého času, což mi dávalo luxusní náskok. Na trati se celkem nastoupalo 1039 hm, čímž trať závodu Mistrovství Světa pochopitelně patří k těm těžším. Výsledný čas 3:37:37 hodiny mě vzhledem k dosavadnímu průběhu závodu nepřekvapil.

T2 trošku pomalejší, ale po tak náročné cyklistice je 5:29 minuty adekvátní.

Většinou se na poslední disciplínu těším. Možná proto, že je poslední, možná proto, že jsem výrazně rychlejší než nehandicapovaní závodníci, ale na Mistrovství Světa jsem se na běh opravdu netěšil. 21.1 km dlouhá trať byla rozdělena do dvou okruhů, během kterých se nastoupalo 300 hm, což jsem doposud na žádném 70.3 závodě nezažil. Zhruba úvodní kilometr byl rovinatý, poté se mírně sjíždělo k Tennessee River a poté začal kolotoč výjezdů a sjezdů. První významnější stoupání bylo táhlé, ale nebylo tak těžké. Dalších 5 km bylo mírně zvlněných, a pak to začalo. Strmý 100 metrů dlouhý výjezd mě hodně prověřil a následný sjezd zase testoval brzdu a obutí předního kola. Poté přišla série dvou výjezdů a dvou sjezdů. Do kopce jsem jel na hraně a v klesání jsem byl naopak maximálně ostražitý, protože se mi již jednou v tomto závodě stalo, že na mokré vozovce za občerstvovačkou jsem probrzdil zatáčku. To nejtěžší v prvním kole bylo za mnou a následoval přejezd dřeveného mostu Walnut Street Bridge, historické památky ńa původní trať železnice Cincinnati – Chattanooga. V druhém kole mě čekalo to samé jako v prvním, jen s vědomím toho, že pokud se nestane něco nepředvídatelného, dokážu dotáhnout tento závod k happy endu a zisku vysněného titulu. Trošku více než v dosavadním průběhu jsme si uvědomoval skvělou diváckou kulisu a fandění, což mě ještě více motivovalo k udržení hraničního tempa. Přejezd Walnut Street Bridge, sjezd a cílová rovinka. Běh dokončen v čase 1:35:36 hodiny, ale to mě zrovna nezajímalo. První věc která mě napadla byla, že jsem Mistr Světa v 70.3 Ironmanu a ta druhá, že je konec! Silný zážitek a velká únava po závodě byla kompenzována vítězstvím, které ještě vyšperkoval slavnostní ceremoniál, kdy jsem z rukou triatlonových legend Dava Scotta a Marka Allena převzal mistrovský dres a trofej světového šampiona.