Mistrovství světa Ironman World Championship St. George, Utah, USA (3.8 km plavání – 180 km cyklistika – 42.2 km běh) bylo jednoznačně tím nejnáročnějším a nejextrémnějším, co jsem ve své sportovní kariéře absolvoval. Mistrovský souboj s Thomasem Fruhwirtem byl z pohledu handicapu, ale především výkonnosti, nerovný boj. Ale před výkonem svého soupeře se pokorně skláním a stříbro ze světového šampionátu beru všema deseti. Když shrnu svou účast, tak jsem bojoval ze všech sil. Od 60. km na cyklistice jsem měl křeče a další premiérou byly halucinace, které se postupně přidaly. Silné slunce mi rozpálilo neoprenové botičky, takže jsem si ještě do depa přivezl spálené prsty, kvůli kterým jsem po závodě skončil v péči zdravotníků. Celkový čas 13:49:16 hodiny odpovídá extrémně náročnému závodu, který jsem s vypětím všech sil dokončil.

Do dějiště světového šampionátu jsem přicestoval 10 dní předem, což bylo dobré rozhodnutí. Po chladném březnu na Mallorce a ve Španělsku jsem defacto nevěděl, co je slunce a v Utahu nás přivítaly teploty každodenně přesahující třicítku. Připravoval jsem se tedy s dostatečným předstihem a důkladně jsem se seznámil s tratěmi závodu. Na co z Evropy nejsem vůbec zvyklý je obrovský prostor okolo sebe a tím jsem byl doslova konsternován. Během závěrečných příprav jsem se cítil jak na houpačce, jeden den mi vše sedlo, druhý byl horší. Myslím si, že v přípravě jsem nic nepodcenil a udělal vše co šlo, ale přesto jsem se v závodě nevyvaroval hrubých chyb, kvůli kterým jsem na trati doslova zažil peklo.

Většina kvalifikovaných sportovců v kategorii HC (handcycle) svou účast na šampionátu kvůli extrémní náročnosti vzdala a do Utahu vůbec neodcestovala, a jak jsem již zmínil výše, byl to extrém, který by pravděpodobně dokázala absolvovat jen hrstka sportovců. Během závěrečných příprav mě mnohokrát napadlo, jestli jsem si nepřipravil až moc velké sousto pro mé fyzické možnosti a handicap, který je skutečným limitujícím faktorem. Přestože jsem si většinu závodu skutečně protrpěl, nelituji a jsem pyšný na to, že jsem to nevzdal a dokončil!

Plavecká část probíhala v Sand Hollow Reservoir a voda byla překvapivě chladná, což se sice předpokládalo, ale při vysokých denních i nočních teplotách vás to zkrátka zaujme. Ranní naměřená teplota byla 15,1 stupňů celsia, což pro Evropana není nic extrémního, ale při této distanci, to také není zcela komfortní teplota. Neopren jsem si vzal dlouhý a byla to pro mě jediná možnost udržet ruce v teple a neriskovat prochladnutí svalů. Pod plaveckou čepici jsem si ještě vzal teplou neoprenovou, protože při chladnější vodě mám občas problémy s točením hlavy, což jsem pochopitelně nechtěl riskovat. Na rychlý start jsem se ani nesnažil reagovat, a protože znám své limity, plaval jsem od začátku své optimální tempo. Hlavním cílem bylo dokončit plaveckou část svěží, protože to nejtěžší mě teprve čekalo. Výsledný čas 1:19:02 hodiny, který odpovídá mé výkonnosti a handicapu, považuji za slušný vstup do závodu.

T1 – přechod mezi plaváním a cyklistikou byl pro handcycle a profesionály blízko výlezu z vody což něco ušetří. Každopádně ani v přechodu jsem moc netlačil na pilu a nepodceňoval přípravu na kolo. Obvykle vůbec neřeším opalovací krém, ale nyní by se mi to krutě vymstilo a čas 8:46 minuty v depu je obvyklý.

Cyklistika na 180 km byla pro mě a vlastně pro všechny sportovce v handcycle kategorii největším strašákem. Přeci jen je časový limit kalkulovaný pro „zdravé“ sportovce a celkové převýšení 2300 metrů je opravdu vysoké. První část trati vedla okolo reservoáru po několikaproudé silnici s nádhernými scenériemi. Rozhodně nebyl čas se kochat, ale prostředí vás zkrátka pohltí. Sluneční paprsky postupně začali nabírat na intenzitě a už před osmou hodinou teplota přesáhla dvacítku. Jelo se mi skvěle a cítil jsem se silný! Udělal jsem ale jednu fatální chybu. V první části závodu jsem relativně málo pil, což mě vytrestalo. Okolo třicátého kilometru byly dvě výraznější stoupání, kdy jsem poprvé pocítil vyschlé hrdlo. Nezvolnil jsem a dál jel naplno, což byla další chyba. Od šedesátého kilometru jsem začal pociťovat první křeče a příznaky dehydratace včetně bolesti hlavy a nevolnosti. Snažil jsme se dojíst, dopít a jakž takž zažehnat krizi, ale výkon klesl. Další výraznější stoupání na osmdesátém bylo již hodně nepříjemné. V následném sjezdu a snad jediné rovinatější pasáži jsem poprvé výrazně bojoval. Křeče byly opravdu časté a do toho se začaly objevovat halucinace v podobě barevných stínu v okolí trati. Šílené! Toto jsem ještě nikdy nezažil a pochopitelně mi to na klidu moc nepřidalo. Průměrná rychlost byla celkem v pohodě a mohl jsem si dovolit mírně zvolnit a stabilizovat se, ale to už asi bylo pozdě. Většinou na občerstvovacích stanicích vůbec nestavím, ale nyní to nešlo jinak. Ledová voda na hlavu, druhá na hrudník. Chlad vydržel několik vteřin a znovu spalující vedro.

Ve druhé části trati se jeli dva okruhy, delší a kratší. Ten delší se postupně zvedal nádherným údolím podél řeky ke Gunlock Reservoir. Stoupání bylo konzistentní, pouze s několika krátkými stojkami, které již hodně bolely, ale navzdory nižšímu tempu jsem nepanikařil a soustředil se na cíl. Závěrečný dvoukilometrový výjezd do vesničky Veyo stál za to. Už nebylo z čeho brát, a dokonce jsem v průběhu stoupaní musel zastavit, což jsem nezažil od svých handbikových začátků. Nebyl jsem sám, mnoho sportovců stavělo a dokonce kolabovalo. Sanitky na trati byly čím dál častěji, ale to už jsem si připadal trošku jako ve snu, nebo jako když sleduji film, který se mi odehrává před očima. Další občerstvovačka, vyzkoušená ochlazovací kůra a doplnění sladkého. Do konce cyklistiky zbývá už „jen“ 55 km. Zvlněná pasáž a konečně sjezd do St. George, který se jel za relativně silného větru, ale navzdory neustálému přibržďování jsem si alespoň částečně odpočinul. Zbývalo absolvovat kratší okruh vzhůru Snow Canyonem. Na tento výjezd jsem se opravdu těšil a neobával se časového limitu, ale co přišlo krátce poté, mě opravdu překvapilo. Postupně se zvedající stoupání mě znovu donutilo několikrát zastavit a posbírat zbytky sil, abych se znovu rozjel. Zavíraly se mi oči, bylo mi špatně a doslova jsem se smažil zaživa. Jsem milovníkem extrémních teplot na závodech, ale tohle mě opravdu dostalo. Na svém těle jsem postupně začal vnímat další nepříjemné pocity, husí kůží a zvláštní tlak v nohách. Když jsem si sáhl na rám kola, nebo asfalt, byl rozpálený jako uhel. Na nohách jsem měl černé neoprenové botičky s gumou okolo prstů. Tušil jsem, že bude problém. Konečně jsem se dostal na vrchol kaňonu a následoval patnáctikilometrový sjezd do St. George, kde jsem již rezignovaně téměř nešlapal.Cyklistiku jsem dokončil za 8:31:27 hodiny. Byl jsem v opravdu šíleném stavu.

T2 – přechod mezi cyklistikou a během byl hlavně o stabilizování se a doplnění tekutin. Když jsem si ale sundal botičky, bylo mi na omdlení. Spálené prsty a nalité puchýře na nohách vypadaly šíleně. A nevěděl jsem, jestli bych neměl vzdát a jít se nechat ošetřit. Představa celého maratónu a nejistého vývoje spálenin mi naháněla obavy, ale pokračoval jsem. Čas 9:47 minuty ve druhém depu považuji vzhledem k situaci za poměrně krátký.

S oblibou používám výraz závěrečný běh, ale maratón v 36stupňovém vedru s převýšením 440 metrů rozhodně nelze považovat za závěrečnou aktivitu na pár minut. Začínalo se hned do kopce a oba okruhy měly stejný rytmus – 5 km stoupání, 5 km sjezd, 5 km stoupání, 5 km sjezd. Táhlé výjezdy občas vystřídaly brutální stojky, nebo technické pasáže. Myslím si, že v běhu jsem za poslední roky udělal velký posun dopředu a byl jsem dobře připravený, Nebyl jsem však připravený na akutní dehydrataci a spáleniny. Chtěl jsem vzdát, možná by to bylo rozumnější, ale nedokázal jsem to. Ironman je o posouvání sebe sama a hranic možného. Podobně jako jsem před několika lety nevzdal Vasův běh, bojoval jsem i nyní. Bylo to peklo, měl jsem křeče a vše mě bolelo. Neměl jsem z čeho brát, ale pomalu jsem přidával další a další metry. Občerstvovačky jsem navštívil snad všechny. Kromě sladkého pití jako zdroje energie se jako dobré řešení přehřátého organismu jevily kostky ledu, které jsem si sypal do pusy a pomalu je cucal. Šílené! Paradoxně jsem se v druhém okruhu cítil již lépe a zrychloval jsem, ale přesto jsem mnohokrát musel zastavit a posbírat poslední zbytky fyzické i mentální síly. Běh jsem dokončil za 3:40:16 hodiny, což je opravdu extrémně dlouho a tolik času jsem na formuli nikdy nestrávil. Sešlo se ale více faktorů, chyby se nasčítaly a pokud jsem chtěl dokončit, musel jsem trpět.

Cílová rovinka je vždy emotivním zážitkem, ale ta v St. George je mým sportovním NEJ, na které nezapomenu do konce života. Celkový čas 13:49:16 hodiny odpovídá extrémně náročnému závodu, který jsem s vypětím všech sil dokončil jako druhý v handcycle kategorii dokončil. V absolutním pořadí jsem dokončil na 1277. příčce z 2294 dokončivších účastníků, což vzhledem k tomu, jakým jsem si prošel peklem, považuji za skvělý výsledek, na který jsem a budu hrdý. Po závodě jsem se spáleninami skončil v péči zdravotníků. Boty si do konce pobytu v USA asi neobuji, ale vše by se mělo zhojit. Ironman World Championship St. George, Utah byl silný zážitek!