V termínu 3. – 4. 6. 2011 absolvuji další závody z poháru EHC – UCI ve švýcarském Oensingen. Po úspěšném závodě v Piacenze jsem zůstal v Itálii a několik dní jsem spolu se slovenským týmem trénoval na břehu jezera Lago Maggiore. Po přesunu do Švýcarska mě v pátek čeká kopcovitá časovka jednotlivců na 10,8 km v Rechersvilu. V sobotu je v Oensingen na programu dlouhý silniční závod na 70 km, rozdělený do pěti okruhů. Profil silničního závodu je zvlněný a vzhledem k neobvyklé délce nás čeká velmi těžký závod.

Tomy

Úspěšně jsem absolvoval další pokračování seriálu EHC – UCI a musím říci, že ne každý závod evropského popřípadě i světového poháru je vždy stejně obsazený a jednotlivá umístění nemají stejnou váhu. Když se ohlédnu několik týdnů zpět, tak jsem kraloval na etapovém závodě UCI P1 v Bilbau, nyní jsem předváděl daleko lepší výkony a bojoval jsem o umístění v Top20. Dlouhou dobu se ví, že para-cyklistika je mezi paralympijskými disciplínami v profesionalizaci sportů nejdále, ale současné výkony handbikerů, posouvají klasickou para-cyklistiku do pozadí. Současná průměrná rychlost často přesahuje 40 km/h a není výjimkou, že handbikeři jsou rychlejší než cyklisté na klasických kolech.

V pátek byla na programu časovka jednotlivců na 11 km s výrazně zvlněným profilem. Na startu se sešla absolutní světová špička tohoto sportu. Vzhledem k tomu, že počet jezdců startujících jen pro radost je minimální, tak o jednotlivých umístění rozhodují vteřiny. Časovku jsem rozjel podle svých možností velmi dobře, v první pasáži se stoupalo a dotahoval jsem rakouského Traussniga, který startoval přede mnou. V druhé pasáži se naopak klesalo a ve sjezdu jsem cítil velkou rezervu. Nakonec jsem se 18. místem probojoval do Top 20. S umístěním jsem sice spokojený nebyl, ale výkon byl velmi dobrý. Ztráta necelých dvou minut na vítězného Jean-Mark Berseta, úřadujícího Mistra světa v časovce i silničním závodě, dokázala, že se výkonnostně přibližuji nejužší špičce.

Druhý den se jel silniční závod na 70 km (5 okruhů), profil byl zvlněný. Oproti prvnímu dni se výrazně oteplilo a teplota atakovala 32 stupňů. Ve startovním poli opět nechyběla kompletní špička a reálně se mohlo hovořit o více než deseti favoritech závodu. Ve srovnání s para-cyklistikou je kategorie handbikerů H2 tou nejpočetnější a v málo kategoriích jsou k vidění tak vyrovnané výkony. Se startovním výstřelem se rychle zformovala vedoucí skupina, spíše peloton, který tvořilo okolo 25 závodníků. Neměl jsem problém udržet krok s čelem závodu a dokonce jsem se i velmi aktivně prosazoval na předních místech. Vedoucí peloton byl značně nepřehledný a udržení pozic bez podpory týmu byl velmi náročný. Průměrná rychlost v prvních dvou kolech přesahovala 40 km/h a později se jen mírně zvolnilo, ale i tak se jelo na hraně možností. Při nájezdu do posledního okruhu jsem zůstal v háku za Pieperem (GER) a Fiedlerem (GER) a nezaznamenal jsem nástup v předních řadách vedoucího pelotonu. Marně jsem se snažil iniciovat pokus o stažení úniku a poslední kolo znamenalo jen boj o udržení pozic. Za vítězem Maxem Weberem (GER) jsem zaostal o necelé tři minuty a 20. místem jsem uzavíral Top20. Trať dlouhou 70 km jsem urazil v čase 1:54:36 hodiny, což je o deset minut rychleji než 2 roky starý traťový rekord. I to je jasným důkazem, že handbike se posouvá mílovými kroky vpřed. Vyrovnaná výkonnost určitě přidává na atraktivnosti tohoto sportu, ale bohužel se zvyšuje i jeho nebezpečnost. Například v kategorii H3 po hromadné kolizi muselo odstoupit 6 závodníků. V mé kategorii H2 naštěstí k vážným zraněním nedošlo, ale odřeniny, zhmožděniny a zničená kola jsou velmi častým poznávacím znamení hromadných závodů.

Tomy

Byla přidána fotogalerie ze závodů EHC - UCI ve švýcarském Rechersvilu a Oensingen.

Tomy