Ve středu 3. 12. 2014 jsem se v prostorách fitness centra Aqua Palace Praha zúčastnil oficiální tiskové konference k závodu Jizerská 50, kterou bych rád jako první Čech na sledgi absolvoval a dokončil. Jizerská 50 je pro mě již srdeční záležitostí, protože v loňském roce jsem přípravě i PR věnoval spoustu času, ale kvůli nepříznivému počasí byla akce odvolána. Letos jsem se rozhodl na slavný závod vrátit a pokusit se dokončit to, co jsem loni začal. Tiskové konference se mimo organizačního týmu Jizerské 50 zúčastnili například lyžaři Stanislav Řezáč a Martin Koukal, skifařka Mirka Knapková. Má ambice absolvovat Jizerskou 50 na sledgi byla na této akci oficiálně představena médiím a svou účastí bych rád přispěl k efektivnější propagaci vrcholového sportu handicapovaných a zlepšení všeobecné informovanosti o problematice para-sportu.

V sobotu 10. 1. 2015 jsem úspěšně absolvoval další běžkařkou klasiku, kterou jsem měl pro letošní rok v plánu, Jizerskou 25. I přes extrémní klimatické podmínky (silný déšť a vítr), jsem dokončil v čase 2:23:57 hodin, který jsem si předcevzal. Tento závod jsem dokončil jako první český handicapovaný sportovec na sledgi a při své premiéře jsem za sebou zanechal více než polovinu startovního pole.

Vzhledem k pozdějšímu zahájení zimní přípravy na sněhu a protrpěnému Bedřichovskému Night Light Marathonu koncem prosince, jsem se přikláněl k variantě, že nepojedu Jizerskou 50 a dám spíše přednost startu v kratší Jizerské 25. Kvůli zranění a špatným klimatickým podmínkám jsem nemohl začít přípravu na sněhu včas a přece jen Jizerská 50 je profilově nejnáročnější závod Ski Classic a připočteme-li faktor nevyzpytatelného počasí, tak při absolvování závodu na sledgi jde vždy o extrémní záležitost. Jizerská 25 je přirozeně snažší cíl, ale i při poloviční distanci závodníci nastoupají okolo 520 hm a nevyhnou se pravděpodobně nejdelšímu stoupání (shodné s tratí Jizerské 50), které mohou závodníci v seriálu Ski Classic absolvovat (5 km z Nové Louky přes Kristiánov na Rozmezí).

Několik dní před startem závodů v rámci Jizerské 50 panovaly v Jizerských horách skvělé podmínky. Sněžení, mráz a dostatek přírodního sněhu. Ale na závodní víkend se mělo oteplit, začít pršet a přijít obleva. Dlouhodobějším předpovědím nevěnuji moc pozornost, přece jen hory jsou a situace se může měnit každou hodinou. Tentokrát předpověď ale vyšla, bohužel. Od pátečního večera v Jizerských horách napršelo nad 30 mm a silný den pokračoval i v sobotních ranních hodinách. Při příjezdu do Bedřichova, jsem si byl rád za své rozhodnutí, jet „jen“ Jizerskou 25, protože představa celé 50 v těchto podmínkách, byla nereálná.

Před startem jsem se sešel se svým sparingem, Martinem Brabencem, který mi byl při ruce celým závodem a v případě krajní situace mi byl na blízku. Shodli jsme se na tom, že lepší počasí jsme si nemohli přát a po startovním výstřelu se rozjeli v téměř tisícovém davu vpřed. Startovní tlačenice první pád hned v úvodu a stoupavé úvodní 4 km na Novou Louku, to byly první minuty Jizerské 25. Od Nové Louky bylo pole závodníků již roztrhané a nemusel jsem se tolik prodírat davem, jako v úvodu, ale přesto se jelo bok po boku, špička na patce ve třech stopách. Od Josefodolské přehrady následovalo téměř 5 km dlouhé stoupání, pravděpodobně nejdelší stoupání v sérii Ski Classic. Jelo se mi dobře, držel jsem si své tempo. Ve startovním poli jsem se pochopitelně trošku propadal, ale jel jsem soupaž na holých lyžích bez možnosti pomoci si nohama či zcela funkčním trupem. Během tohoto stoupání jsem cítil skvělou podporu nejen organizátorů na trati, ale i většiny závodníků, kteří mě míjeli. Slova typu jsi borec, respekt atd. mě hnali dopředu. Stopa byla již hodně rozbředlá a v posledních kilometrech stoupaní se mi již hole hodně bořily, což mě pochopitelně zpomalovalo a ubíralo mi to síly. I tak se mi jelo krásně, v nejvyšším bodu trati jsem byl za cca 1:10 hod. Najednou jsem si byl jistý, že předcevzatý čas pod 2:30 hodiny není utopií. Na hřebeni mě zaskočila obrovská míra vody ve stopě a místy jsme projížděli i 10 metrů dlouhými kalužemi, vedle stopy vznikaly jezera. V rovinnatých pasážích a ve sjezdech jsem předjížděl jednoho účastníka za druhým a blížil se blíž a blíž vysněnému času. Celý závod byl protkán mnoho mikropříběhy, které všechny asi nejsou přenositelné, ale když se vám málem utopí sparing partner, zmínit to musíte. V první řadě chci svému sparingovi poděkovat, odvedl skvělou práci. Dělal mi místo ve stopě, občerstvoval mě v průběhu závodu atd. Na poslední občerstvovačce to ale začalo, Honzo jeď, dojedu Tě! Ok, řek jsem si a pokračoval jsem. V okamžiku, kdy mě již Martin dojížděl, vjela mu do cesty lyžařka, které se vyhnul do krajní stopy. Stopa se utrhla a Martin byl až po pás ve vodě se zaklíněnými lyžemi. Aby se z vody dostal, musel sundat lyže. O této situaci jsem neměl ponění, protože jsem to nezaregistroval, jel jsem dál. Zbrzdil mě vlastní pád, naštěstí jen do menší louže. Když jsem se zvedal ze země, přemýšlel jsem, kde je Martin. Naštěstí v zápětí přijel, spad jsem do potoka, jedem! Jeli jsme! Kilometry ubíhaly, nevnímal jsem déšť, únavu, nic. Hranice 2:30 hod byla reálná a chtěl jsem pro to udělat vše co šlo. Zbývaly 2 km do cíle, sjezd a rezerva cca 8 min, to vyjde. Závěrečná zatáčka a už vidím stadion, poslední věc která mi bleskla hlavou, hlavně se nerozsekej. V cílové rovince jsem ještě dokázal předjet jednoho lyžaře a dokončil jsem v čase 2:23:57 hodiny. Porazil jsem více než polovinu startovního pole. Nádherný pocit a euforie. V absolutním pořadí jsem dokončil na 368. místě z 803. účastníků, kteří dokončili Jizerskou 25.

Touto cestou bych chtěl poděkovat všem svým sponzorům a lidem, kteří mě podporů. V souvislosti s Jizerskou 50/25 největší poděkování patří zastoupení firmám Madshus a Swix, kteří mě vybavily špičkovým materiálem a postaraly se i o dobrou mázu na závod. Poděkovaní patří i Hotelu Lesní chata v kořenově, kteří mi vytvářejí zázemí pro zimní přípravu, a mému sparingovi Martinovi Brabencovi.