V sobotu 20. 1. 2018 jsem absolvoval v rámci programu závodu VISMA Ski Classics La Diagonela třicetikilometrový závod La Pachifica. Mým původním plánem byla účast v hlavním závodě na 65 km, ale vzhledem k nepředvídatelným klimatickým podmínkám a nebezpečným sjezdům jsem se rozhodl absolvovat kratší distanci. Závod jsem dokončil ve výborném čase 2:41.12,4 hodiny jako jediný handicapovaný závodník na sledgi.

https://www.ladiagonela.ch/

Již cestou do St. Moritz nám počasí ukazovalo svou odvrácenou tvář a s opravdovým štěstím byl náš automobil jedním z mála, které přejely Julierpass. I další dny byly ve znamení přívalu sněhu a silného větru, ale zpravidla v odpoledních hodinách se trochu vyčasilo a vysvitlo slunce. Po absolvování Vasaloppet 90 sice nebyla 65 km dlouhá distance největší výzvou, ale každý závod a jeho podmínky jsou jiné. Byl jsem si vědom obtížných pasáží na trati, ale až detailní nastudování trati v místě závodu a nepředvídatelný vývoj počasí mě donutily plán změnit. Rozhodnutí to bylo poměrně těžké, protože nerozhoduji jen sám za sebe, ale i za svého sparinga Martina Brabence, ale věděl jsem, že vědomě riskovat své zdraví v těžkých sjezdech nebudu.

Start v třicetikilometrové La Pachifice měl oproti hlavnímu závodu výhodu nejen v délce, ale i pozdějším startu, což ve velkém ranním mrazu bylo příjemné. Když vedoucí skupina projela check-pointem Pontresina na 34 kilometru trati hlavního závodu, odstartovala ze stejného místa La Pachifica. Třicetikilometrová trať začala sjezdem do Samedanu. Zpravidla se snažím startovat z předních řad, ale vzhledem k úvodnímu klesání jsem startoval vzadu. První kilometry byly hodně poklidné a sjezd přes negativní očekávání byl klidný a relativně pomalý. Po třech kilometrech v okolí Samedanu se trať narovnala a začal jsem jet tempo. První polovina závodu měla rovinatou a místy klesavou tendenci, díky čemuž jsme se s Martinem propracovávali dopředu polem závodníků. Někteří fandili a někteří velmi neochotně uvolňovali stopu a kyselé obličeje se nezměnily. Několik terénních vlnek jsem projel bez ztráty tempa a do cíle mého závodu zbývalo 15 km. Po občerstvení jsem odhodil svůj bidon s pitím a jídlem ve snaze odlehčit se a více se uvolnit. Jeli jsme vysoké tempo, byli jsme již za půlkou a vše šlo nad očekávání dobře. Trať se však začala kroutit a občasné terénní vlny vystřídala regulérní stoupání s výrazným bočním sklonem. Sklon stoupání a boční sklon trati jsou dvěma rozhodujícími faktory sjízdnosti trati na sledgi a v některých pasážích byla trať z mého pohledu limitní. Jen díky mrazu a pevné stopě bylo možné závod absolvovat, protože v místech s bočním sklonem by to prostě nešlo. Na sledgi nemůžete odšlápnout nebo připlužit. Je to specifická disciplína a možná i proto se ve světovém měřítku věnuje vytrvalostním závodům na sledgi jen hrstka handicapovaných sportovců. Zbývalo 10 kilometrů a trať vedla již jen loukami s bočním sklonem. Bylo to k vzteku, protože mě nelimitovala fyzická kondice, ale handicap a specifika sledge. Chvílemi jsem se trápil a v duchu nadával, zvlášť v momentech, kdy se trať ještě více odvrátila od cíle. Když jsem míjel ceduli 3 km to go, věděl jsem, že je dobojováno. Paradoxně v tomto momentě jsem se dostal do zvláštního rozpoložení a zaznamenal mírnou krizi, ne však výkonnostní, ale psychickou. Kouskováním zbývající distance jsem ji překonal a poslední kilometr ulicemi cílového města Zuoz jsem si naplno užíval. Během posledních několika set metrů mě nadšený fanoušek snažil postrčit vzhůru, ale můj sparing ho přísným mávnutím hole odehnal. Teď jsem Martina vylíčil jako tyrana, ale tak to určitě není. Sport beru velmi vážně a pomoc podobného typu odmítám. Cílový výšvih a několik metrů rovinky na náměstí v centru vytvořily krásnou kulisu pro cíl závodu.  Cílovou bránu jsem protnul v čase 2:41.12,4 hodiny jako jediný handicapovaný závodník na sledgi. V závěru bych chtěl poděkovat svým sponzorům a celému support týmu včetně věrného sparinga Martina Brabence a Skiservisu Mára za přípravu lyží.