V neděli 18. 2. 2018 jsem dokončil 51. ročník ČEZ Jizerskou 50 v osobním rekordu 5:18:26 hodiny. Cíl stát se prvním Čechem, který trať absolvuje na sledgi, mám od loňska za sebou. Letos jsem chtěl stlačit traťový rekord pod 5 hodin, ale sníh prostě nejel! S výkonem jsem spokojený a vím, že se na Jizerku vrátím a svůj cíl splním! Kořením mých laufařských úspěchů je i vyšší zájem o tento sport a Jizerská 50 přivítala v letošním roce dalšího českého lyžaře na sledgi.

51. ČEZ Jizerská 50 byla vyvrcholením mé zimní přípravy na sněhu a současně uzavírala mé 14denní soustředění v Jizerských horách, během kterého jsem najížděl kilometry na trati závodu. Myslím si, že jsem byl daleko lépe připraven než před uplynulým ročníkem, ale sníh byl holt pomalejší a svou nynější výkonnost jsem nemohl naplno prodat. Jizerská 50 je mou srdeční záležitostí a už jsem toho tady opravdu hodně zažil, přes zrušený ročník, oblevu a deštivou Jizerskou 25, nebo historicky první dokončení českého závodníka na sledgi.

K letošní Jizerce jsem přistupoval trochu více benevolentněji a vlastně nic jsem neočekával. Traťový rekord byl sice hlavní ambicí a hnacím motorem, ale podmínky a struktura sněhu jsou vždy nevyzpytatelné. Na trati jsem nechal vše, ale prostě to nejelo. Start z první vlny s elitními závodníky je vždy silným zážitkem, který mi současně zaručí relativně volný rozjezd vzhledem k mému nižšímu tempu a naopak vyššímu tempu elitních závodníků ve stoupání. Startoval jsem vedle Pavla Děckého, druhého českého jezdce na sledgi, ale v úvodním stoupání se naše cesty rozdělily a svého soupeře jsem nechal za sebou. Pavel přijel sbírat zkušenosti a dokončit Jizerskou 50, což dokázal a mám z toho upřímnou radost.

Během úvodního stoupání jsem poprvé pocítil, že to nebude lehký závod. Místo pevné stopy byla bořící se krupice a pocit skluzu? Následoval krátký sjezd k Nové Louce, kde to sice jelo a stopa držela, ale dále místo aby se se kvalita sněhu s vyšší nadmořskou výškou lepšila, tak se spíše horšila. S mým sparingem Martinem Brabencem nás postupně dojížděly další startovní vlny, ale rychlostní rozdíl nebyl z mého pohledu tak markantní. Cítil jsem se relativně dobře, ale po zjištění času při výjezdu na hřeben jsem byl mírně zklamaný. Věděl jsem, že jsem jel dobře, ale sníh nejel a na nejvyšší bod trati Na Knajpě jsem dojel s téměř patnáctiminutovou ztrátou oproti tréninkovým časům. Následný sjezd po Kasárenské na Soušskou a Hraniční silnici se rovnal utrpení v podobě neustálého odpichování a nulovému skluzu ve vajíčku. Občerstvovačka na Hraniční přišla vhod, protože ve snaze jet na traťový rekord jsem jel skutečně na lehko bez bidonu s pitím. Lehce se zvedající následná pasáž mě nikdy nebaví a těším se až budu na vrcholu stoupání po Jezdecké na Vlašský hřbet. Tento výjezd je pro většinu závodníků bezvýznamným zpomalením ze závodního tempa, ale z mého pohledu představuje místo nejprudšího sklonu trati. Jsem nahoře a čeká mě nevyzpytatelný sjezd k Bunkru, kde se trať stáčí doprava k parkovišti Pod Bukovcem. V úvodu klesání se jede ve komfortně ve třech stopách a v okamžiku, kdy mě předjíždí běžkař zprava a suše konstatuje, že asi potřebuji více prostoru, stopa končí. Ve stylu snowboard crossu zkušeně „usedím“ kontaktní jízdu a bez ztráty stylu zvládám na zledovatělém podkladu pravotočivou zatáčku U Bunkru. Před sjezdem na Jizerku zastavuji u parkoviště, kde na mě čeká můj support. Vzhledem k délce závodu a specifikům handicapu využívám možnosti přesednutí na svůj klasický vozík a „čůrpauze“. Nutná přestávka mě stojí okolo 5 – 7 minut, které mě v cíli budou hodně mrzet, ale nejde to jinak.

Sjezd na Jizerku je snad jediným místem trati, kde to jede samo a ještě drží stopa. Výjezd zpět k Bunkru je pro změnu v krupici, ale jde to. Promenádní cesta má docela tvrdý podklad a hole se tak neboří. Snaze jet na traťový rekord obětuji vše a nepolevuji, nicméně minimální skluz a přetížené svaly mi neumožňují dostat se do maximálního oběhového vytížení a tak docela vytrvale diskutuju se svým sparingem, za což si vysloužíme několik nepřívětivých úšklebků od soupeřů. Sjezd na Smědavu je tak pomalý, že ani nemusím brzdit nebo se bát. Paradoxem je, že během pověstného stoupání Smědava – Knajpa mám asi na jediném místě pocit, že to docela jede a to asi díky tvrdému podkladu a minimu sněhové krupice. Na Knajpě se chci občerstvit, ale nejsem schopen do sebe nic dostat, žaludek stávkuje a cítím mírný náznak hypoglykémie a hlaďáku. Zvlněný profil s mírně klesavou tendencí není rychlý, ale tak nějak jede. Patnáct kilometrů do cíle. Trápení ale postupné odkrajování se zbývající vzdálenosti. Občerstvovačka Na Hřebínku a konečně schopnost mého žaludku přijmout tekutiny a trochu pevné stravy. Není mi moc dobře, ale zbývá posledních deset kilometrů. Přede mnou táhlý výjezd na Oliveckou horu a asi definitivní rozloučení s ambicí zdolání trati pod pět hodin. Sjezdy jsou z mé strany kontrolované i když reaktibilita se s nastupující únavou dramaticky snižuje a potok podél trati je nebezpečně blízko. Rozcestí U Buku a zhruba 1 km dlouhý sjezd do cíle. Jsem zalehlý ve vajíčku a snažím se jet ideální stopou a čas od času se napojit do zbylé stopy. Konečně jsem na stadionu v Bedřichově a v cílové rovince se snažím ještě předjet soupeře ve snaze mít hezké cílové fotky. Poslední metry si užívám a zvedám ruce nad hlavu a jen stěží dojíždím setrvačností do cíle. Letos jsem si již nepřipouštěl, že by to nevyšlo, ale i tak považuji Jizerskou 50 z pohledu handicapovaného sportovce za extrém a úsměvy a radost v cíli byly skutečné. 51. ročník ČEZ Jizerské 50 jsem dokončil v osobním rekordu 5:18:26 hodiny. S předvedeným výkonem jsem spokojený a vím, že se na Jizerku vrátím a svůj cíl v podobě zajetí trati pod 5 hodin splním!