Po roce jsem znovu Ironman! V neděli 8. 8. 2021 jsem absolvoval velice těžký závod, Ironman Gdynia (3.8 km plavání – 182 km cyklistika – 42.2 km běh), během kterého nám nepřálo počasí, a ani vývoj nebyl zrovna ideální. Na 16. km cyklistiky jsem měl neopravitelný defekt přední galusky a na support s rezervním kolem jsem čekal přes hodinu. Přesto jsem pokračoval a Ironman Gdynia dokončil v čase 12:27:42 hodiny.

Polské závody jsem si v posledních dvou letech velmi oblíbil. Přispěla k tomu koronavirová situace, protože loni se po většinu roku v celé Evropě defacto nezávodilo a jediné Polsko své závody udrželo. Hlavním cílem letošního roku jsou obě mistrovství světa, v 70.3 Ironmanu a Ironmanu. V poloviční distanci jsem již ostříleným závodníkem, dvojnásobným mistrem světa a evropským šampionem. V celé distanci jsem navzdory své loňské úspěšné premiéře začátečníkem. Ironman Gdynia byl jednoznačně přípravným závodem na plánovaný vrchol sezóny, kde jsem chtěl ve dvanáctihodinovém závodě svému tělu připomenout, co ho bude čekat na Hawaii. Závod je i svým profilem velmi podobný mistrovství světa, jen počasí na břehu Baltského moře bylo ryze skandinávského charakteru.

Během čtrnáctidenních příprav na akci jsem pochopitelně sledoval vývoj počasí, kdy převládalo slunečno, případně polojasno. Týden před odjezdem se začal v předpovědích objevovat déšť, ale příliš dramaticky to nevypadalo. Po příjezdu do Gdynie se však počasí začalo kazit a silné dešťové srážky provázené silným větrem budily obavy všech závodníků. Slunečný den před startem byl jako výsměch všem startujícím, ale před zvratem počasí varovaly všechny meteorologické aplikace v mém telefonu. Ta nejoptimističtější hlásila šestihodinový déšť s nejvyšší intenzitou okolo 8 hodiny ranní, tedy na startu 182 km dlouhé cyklistiky.

Budíček ve 4 hodiny. První pohled z okna byl jako klid před bouří, absolutní bezvětří bez deště. Po krátkém protažení a dechovém cvičení jsme se přesunuli do dějiště závodu. Po snídani v autě pak spolu s prvními kapkami vyrazili do Transition zone zkontrolovat a připravit vybavení na závod. Se stupňující se intenzitou srážek pomalu sílil i vítr a už nebylo pochyb o tom, že to bude sakra dlouhý závod v těžkých podmínkách. Nebylo cesty zpět a v 6:55 hodin, 5 minut před hlavním polem, mě čekal start mého druhého ironmana.

„Několik minut před startem plavecké části již hladinu bičoval silný déšť a nárazy větru!“

Ze všech sil jsem se koncentroval na start a téměř čtyřkilometrové plavání v Baltu. Ale co bude poté až vylezu z vody, o tom jsem nepřemýšlel. Nemohl jsem, protože pokud bych dal prostor negativním myšlenkám, mohlo by mě to zlomit. S respektem k celému závodu jsem začal plaveckou část zvolna, postupoval od bójky k bójce a svou mysl nepouštěl dál než 100 metrů před sebe. Moře trošku vlnilo a nárazy větru mě přetáčely, ale ve vodě jsem již zažil horší podmínky. První obrat kilometr od břehu a návrat ke startovní pláži utekly doslova jako voda. Cítil jsem se svěží a zdolání první půlky plavecké trati jsem bral jako malé dílčí vítězství a důvod k radosti. Klíčové bylo udržet se na pozitivní vlně. Zatím se mi to dařilo. Druhou půlku jsem již plaval v početné skupině plavců, kteří mě dostihli, což plavání zvýšilo atraktivitu a rozbilo monotónnost. Další obrat a již jen zhruba kilometr do cíle, který byl na konci mola gdyňského přístaviště. Poslední stovky metrů v přístavu byly zážitkem a cílový výlez z vody byl již na dohled. Viděl jsem i svůj support, jak se připravuje na „výlov“ handicapovaného triatlonisty a vše běželo, jak má. Pohled na časomíru mi vykouzlil úsměv na tváři. Dosažený čas 1:17:13 hodiny beru jako dobrý vstup do dalšího boje.

T1 – přechodová zóna mezi plaváním a cyklistikou byla poměrně dlouhá. Navíc jsem nijak zvlášť nespěchal, protože zbrklé chování za deště se může hodně vymstít. Dres, botičky, helma, brýle, prostě rutina. Pláštěnka ano, nebo ne. V následujících dvou hodinách by měl déšť ustoupit a navíc teplota 16 stupňů pláštěnce moc nenahrávala, protože bych se extrémně přehříval. Risknul jsem to, pláštěnku zahodil a natáhl jsem gumové rukavice na úklid, které snad jediné neprotečou. Čas 12:59 minuty rozhodně není optimem, ale situace byla specifická a kvalitní příprava je polovina úspěchu.

182 km dlouhou cyklistiku šlo rozdělit do zhruba 20 km dlouhého nájezdu, během kterého se od moře stoupalo do 200 metrů výšky, dále do dvou výrazně zvlněných kruhů a 20 km dlouhého návratu zpět do Gdyně. Cítil jsem se dobře, ale vzhledem k dešti i dlouhému plavání jsem netlačil na pilu. Pomalu jsem se dostával do závodního tempa a po absolvování zmíněného nájezdu jsem měl v plánu rozjet se naplno. Trať byla celkově hodně technická, v dešti nebyly vidět výmoly. Jel jsem opatrně, ale postupně jsem dle plánu zrychloval.

„Najednou jsem začal pociťovat divné tvrdé nárazy a cukání předního kola. Defekt na 16. km! Konečná!“

 Zastavil jsem u dobrovolníků řídících provoz, z nichž jeden byl cyklista, alespoň to o sobě říkal. Z prvotní beznaděje jsem se přeorientoval do módu řešení problému a z cyklistické brašny vytáhl tmel na opravu galusky, který se přes ventil vpraví do galusky a při následném huštění zalepí díru, alespoň tak by to mělo fungovat. Zvolání dobrovolníka: „Gogoš má mlíčko!“ mi dalo naději, že ví, o co jde. V mezičase jsem zavolal mé mámě, která mi dělala support, aby odchytla organizátorskou motorku a poslala mi rezervní přední kolo. Polští chlapci na trati mi moc nepomohli a místo díry v galusce zalepili ventilek. Minuty, resp. už desítky minut naskakovaly a já cítil, že je to konečná a drahý plavecký trénink v Baltu. Volám mámě, že končím. Nevím, jestli informace, že právě odjela motorka s náhradním kolem mi udělala radost, nebo ne. Je pravda, že už nějakou dobu nepršelo, ale já byl i tak promoklý na kost a dávala se do mě zima. Vylezl jsem z handbiku, vyndal přední kolo a čekal na motorku. Tak nějak jsem se vnitřně smířil s tím, že budu pokračovat, protože den před startem jsem se fotil s nápisem: „Nikdy, nikdy, nikdy nevzdávej. Jsi Ironman.“ Výměna proběhla na jedničku, jen bych si představoval dělat ji o hodinu dříve.

„Na prokletém 16. kilometru jsem strávil něco okolo 1:10 hodiny, což rozhodně není optimální začátek 182 km dlouhé cyklistiky.“

Zhruba dalších 30 km jsem nepotkal nikoho a organizátoři se na mě soucitně dívali. Bylo těžké udržet si nadhled. Připadal jsem si jaksi nepatřičně, ale postupně jsem začal dojíždět další a další cyklisty. Už jsem ale nezávodil v pravém slova smyslu, závod jsem chtěl dokončit, jako důležitý bod přípravy na Hawaii, ale výsledný čas jsem již tolik neřešil. Nemohl jsem si dovolit příliš zvolnit, protože kvůli defektu jsem hodně ztratil a přeci jen časový limit mohl být reálným strašákem. Kilometr po kilometru jsem ukrajoval z celkové distance a za necelých 5 hodin jsem byl v polovině. Raději jsem nepřemýšlel o tom, že poloviční distanci jezdím zpravidla hluboce pod pět, ale zkrátka vše je možné. Vzhledem k tomu, že jsem stále dojížděl odpadající cyklisty, kilometry naskakovaly rychleji a nebylo tak těžké se motivovat, zvlášť když chybělo jen 90, 80, 70, 60, … Většinou bývá posledních 20 km nekonečných, ale když jsem míjel onen 16. kilometr a uviděl známé tváře a jejich úsměv, uvědomil jsem si, co jsem již v závodě dokázal a zmocnila se mě euforie a vlastně i nostalgie při ohlédnutí se několik hodin zpět. Cyklistická trať nebyla vůbec jednoduchá a to nejen svou vzdáleností, ale také celkovým profilem s 1600 metry převýšení a spoustou zatáček. Dosažený čas 8:18:23 hodiny je jaký je, ale kdybych odečetl čas ztracený defektem, byl by takový, s jakým jsem původně navzdory nepřízni počasí kalkuloval.

„Svého výkonu si vážím. Nevzdal jsem to!“

T2 – přechod mezi cyklistikou a během jsem opravdu nehrotil. Dosavadní zátěž byla pochopitelně citelná a přede mnou byl ještě celý maratón. Pořádně jsem se napil, protože poslední kilometry jsem již jel na sucho a postupně jsem začal ztuhlé nohy lámat do formule. Čas 8:56 minuty odpovídá únavě, volnějšímu pojetí a celkové délce přechodové zóny.

Běh na 42.2 km (4 okruhy) byl značně zvlněný a v celkovém součtu na závodníky čekalo 280 metrů převýšení, což na běhu není rozhodně málo. Naštěstí již v průběhu odpoledne nepršelo, ale byla velká pravděpodobnost ojedinělých srážek. Trať byla suchá, tak jsem mohl vyrazit na „suchých“ rukavicích. Každý okruh v úvodu 3 km konzistentně stoupal, poté klesal a další zhruba 1 km stoupal. Od prvních kilometrů mě překvapilo, jak jsem svěží a změna vektoru pohybu mi nedělala problém.

„Při běhu jsem zkusil své tělo zase trošku poždímat a nasadil tempo, za které bych se nemusel stydět ani v kratším závodě.“

Dva okruhy jsem obkroužil za neuvěřitelných 1:06:18 hodiny, ale pomalu jsem cítil, že musím doplnit energii. Zastavil jsem na občerstvovačce, zhltnul 2 tyčinky a pokračoval dále, jenomže! Pravděpodobně jsem najel do olejové skvrny, která mi stekla k hnací obruči a záběr začal podkluzovat. Několik kilometrů jsem se s tím trápil, ale přilnavost obruče se postupně začala vracet do normálu. Netrvalo to dlouho a přišla další dešťová přeháňka, kdy jsem definitivně musel vyměnit suché rukavice za mokré, čímž jsem chtě nechtě zpomalil své tempo. Běžeckou část jsem dokončil za 2:30:09 hodiny, což i tak, vzhledem k těžšímu profilu, beru v celém ironmanu za slušný výsledek, a to se ani neohlížím za vším, co tomu předcházelo.

„Ironman Gdynia byla těžká zkouška nejen mé fyzické výkonnosti, ale především psychické odolnosti.“

Silný déšť, vítr a defekt v úvodu cyklistiky s více než hodinovým čekáním na rezervní kolo. Přesto jsem se nevzdal a závod za 12:27:42 hodiny dokončil. V absolutním pořadí jsem se umístil na 321. příčce z 559. závodníků, kteří dokončili. A to mi přijde všemu navzdory jednoznačně neuvěřitelné. V dalších týdnech mě pochopitelně ještě čeká systematická příprava na vrchol sezóny, ale s klidným svědomím mohu říci, že jsem připraven bojovat o zlatý double na obou mistrovství v 70.3 Ironmanu a celém Ironmanu.