Necelý týden po vydařeném startu a zisku titulu Mistra Evropy jsem v sobotu 3. 7. 2021 absolvoval 70.3 Ironman Lahti ve Finsku. Tento závod byl velmi důležitý, protože jako z jediného v Evropě jsem se mohl v kategorii handcycle kvalifikovat na mistrovství světa v dlouhém triatlonu Ironman World Championship Kona-Hawai a 70.3 Ironman World Championship St. George-Utah. Závod jsem dokončil v čase 5:05:38 hodiny a dosáhl svého cíle! Kvalifikoval jsem se na obě mistrovství světa! YEEES!

Uplynulý týden byl opravdu bláznivý a náročný hned z několika pohledů. Z evropského šampionátu jsem se vracel v noci po závodě. Cestou domů jsem řešili defekt pneumatiky na autě a celý následující den jsem připravoval sportovní vybavení, které musím rozebrat a bezpečně uložit do přepravních boxů. Ostatní balení je už rutinní záležitost, ale vzhledem k únavě po závodě jsem se bál, abych na něco nezapomněl.

„Ani ne 36 hodin po šampionátu jsem již byl na letišti v Praze a řešil odbavení nadrozměrných zavazadel na další akci!“

Vše dopadlo dobře, váhové limity jsem splnil a zbývala mi zhruba hodina do odletu. Konečně chvíle klidu, vlastně poslední za několik posledních dní. Espresso, croissant a čerstvý pomerančový džus patří k mé oblíbené libůstce. Zasloužím si to. Ještě se snažím rozpomenout, co jsem zapomněl, ale už je to jedno a nastupuji do letadla.

Během cesty mi přišel důležitý e-mail týkající se vyzvednutí pronajatého vozu, resp. nákladní dodávky, která byla cenově a pochopitelně i prostorově nejlepší variantou. Po předchozím nedorozumění, kdy auto nebylo, a nakonec zase bylo k dispozici, dorážíme k autu, vyzvedáváme klíče ze zakódovaného boxu v garáži a vyrážíme na zhruba 100 km dlouhý přesun na sever do Lahti. Vše běží podle plánu a překvapivě nás nezaskočí již žádná komplikace.

Kompletace a kontrola sportovního vybavení po leteckém transportu nevykazuje žádnou újmu, a já se konečně dokážu přepnout do závodního módu a plně se koncentrovat na nadcházející 70.3 Ironman Lahti. Další dny se již seznamuji s jednotlivými tratěmi závodu, najíždím kilometry a zvykám si na vodu. Vše vypadá dobře, tedy až na částečně šotolinový běh, ale atmosféra na mě dýchá na každém kroku. Těším se a užívám si své první finské zážitky, a to včetně prvních komářích kousanců, alergické reakce a otoku obličeje.

 „Finsko zasáhla rekordní vlna veder a každodenní teplota přesahuje třicítku, což mi nevadí, ale na nízké a ostré severní slunce si chvíli zvykám, včetně polárního dne a absence tmy.“

Zaskočila mě i teplota jezera, protože 23 stupňů jsem opravdu nečekal, ale naštěstí jsem na poslední chvíli přibalil i plaveckého shorta. Poslední přípravy před závodem probíhají hladce, organizační tým je na profesionální úrovni, ale nemá žádné zkušenosti s handicapovanými sportovci a vše tedy operativně řešíme.

Start závodu je v pozdním odpoledni v 15:15 hodin. Možná když nejsou rekordní teploty, tak je to optimum, ale nyní ostré slunce nemilosrdně griluje sportovce v neoprenech čekající na start.  V rámci rolling startu odstartuji s prvními z vody. Díky shortu se mi plave skvěle, mám maximální volnost pohybu a nepřehřívám se. Mám trošku problémy s orientací a zbytečně si nějaké metry naplavu. Díky tomu, že jsem po celou dobu v kontaktu s dalšími plavci, nechám se „unášet“ davem a šetřím trochu síly. Konec plaveckého okruhu je přímo v přístavu obklopeném většími i menšími loděmi a v pozadí s dominantní cihlovou Sibelius Hall, která byla z bývalé továrny přestavěna na expoziční prostory.  Konečně vidím výlez zvody, kde mě už netrpělivě vyhlíží můj support.

„Pocitově plavání nebyla žádná pecka, ale výsledný čas 35:16 minut včetně výlezu z vody mě přesvědčuje o opaku!“

T1 - je opět relativně dlouhý přechod mezi plaváním a během, ale dosažený čas 8:30 minuty odpovídá podmínkám.

Devadesátikilometrová cyklistika je ale hodně nevyzpytatelné. Profilově nepatří mezi nejtěžší tratě, ale s 600 metry převýšení se musí počítat. Kopce nejsou dlouhé, jsou to spíše ostré brdky, díky kterým je tempo absolutně nevyrovnané. Na rovině letíte přes 40 km/h a do kopce jste rádi, když neklesnete pod 10 km/h. Prvních téměř 20 km bylo sice hodně rozhoupaných, ale převážně se jelo po větru, kdy to vážně letělo. Následně přichází první ostrá stojka, která bolí, ale za chvíli znovu zrychluji, a tak je to vlastně pořád, celý závod. Trať jsem měl zčásti najetou na kole a zčásti v autě, ale spousta míst mě překvapí a rozhodně není jednoduchá. Okolo 17 hodiny je slunce již poměrně nízko, jsou dlouhé stíny a často se střídá ostré světlo a stín, což opravdu nemám rád. Slunce má obrovskou sílu, a přestože je nízko, zapadne, resp. se schová za obzor, až okolo 23 hodiny večerní. Držím slušný rychlostní průměr na hranici 30 km/h, ale kilometry se pocitově vlečou. Jak mě finská příroda a krajinné scenérie nadchly, tak nyní je nenávidím a chci to mít za sebou.

„Nahoru, dolu, nahoru, dolu. Už vážně ne! Vedro a dehydratace si začínají vybírat daň v odstupujících závodnících a začínám pociťovat první náznaky křečí.“

Zbývá posledních 15 km a už se tak trošku vidím na běhu, ale uvědomuji, že se ještě může stát cokoli. Poslední kilometry se strašně vlečou, když se ke mně připojí doprovodná motorka s kameramanem. Obvykle mi zájem nevadí, naopak, ale nyní se necítím dobře a pozornost mě deptá. Konečně sjíždím k Sibelius Hall a mám to za sebou. Relativně rychlý čas 3:04:21 hodiny je vážně vydřený. Nebudu se tajit tím, že jsem chtěl jet rychleji, ale v plánování jsem trať hrubě podceňoval a rychlá opravdu nebyla!

T2 - při přechodu mezi cyklistikou a během cítím, že jsem na trati nechal vše. Při každém, byť jen trošku odlišném pohybu, než který jsem prováděl v uplynulých 3 hodinách mě chytají křeče. Dosažený čas 4:01 minuty je vzhledem k okolnostem super.

Zbývá 21.1 km běhu (2 okruhy) a je hotovo. Není to však tak snadné. Profilově je trať mírně zvlněná, avšak technická, kdy se střídají různé povrchy, včetně šotoliny, která tvoří téměř polovinu každého okruhu. Alespoň že se ve dvou okruzích lépe rozptýlí téměř tisícovka účastníků, ale přesto místy kličkuji mezi závodníky. Mám rozjeto skvěle a teoreticky by to mohlo vyjít celkově pod pět hodin, ale mám za sebou teprve první kilometry.

„První šotolinová pasáž na běhu mi bere hodně sil a další teprve čekají. Místy je trať dosypaná měkkým pískem, a to už je vážně brutál!“

 Na občerstvovačce beru za jízdy vodu, piju i vyplachuju oči. V nasazení nepolevuji, ale únava se hlásí o slovo, křeče jsou čím dál častější a já chtě nechtě zpomaluji. Zbývá posledních 5 km a já se snažím ze všech sil koncentrovat na dění na běžeckém okruhu, protože udržet pozornost je čím dál těžší a nerad bych se zase válel po zemi jako ve Walchsee. Najíždím na závěrečnou kilometrovou pasáž šotoliny, v prachu kličkuji mezi běžci a blížím se k cíli. Konečně! Přede mnou je posledních 200 metrů, když se vjíždí na zpevněný povrch a odbočuji do cílové rovinky. Dokázal jsem to! Za hlasité podpory si užívám poslední metry důležitého závodu a konečně mohu vypnout motor! Běžeckou část jsem zvládl za 1:13:31 hodiny s čímž jsme právem spokojený, protože podmínky nebyly ideální. Ale čas jako takový vlastně vůbec neřeším. Důležité je, že jsem v cíli!

„Dokončením 70.3 Ironman Lahti jsem se právě zvládl kvalifikovat se na mistrovství světa v dlouhém triatlonu Ironman World Championship Kona-Hawai a 70.3 Ironman World Championship St. George-Utah. Mám radost a užívám si pocit dosaženého cíle!“

Když se ještě zpětně ohlédnu za závodem a vlastně celým uplynulým týden, nemám slov. Byla to jízda, krásná pohádka se šťastným koncem. Zisk titulu Mistra Evropy a následná kvalifikace na obě mistrovství světa z Lahti je prvním vrcholem letošní sezóny a nyní jsem pevně přesvědčen, že ne posledním! 70.3 Ironman Lahti jsem dokončil za 5:05:38 hodiny a v absolutním pořadí mi patří 133. příčka z 906 startujících závodníků, což je pro mě pomyslnou třešničkou na dortu. Nyní si hlavně potřebuji několik dnů odpočinout, a poté začínám znovu s přípravou a plánováním mistrovství světa!