70.3 Ironman World Championship Port Elizabeth, kde budu obhajovat titul Mistra Světa v 70.3 Ironmanu, se nezadržitelným tempem přibližuje, a proto je nejvyšší čas, začít se cíleně připravovat na poloviční distanci (1.9 km plavání – 90 km cyklistika – 21,1 km běh). Jako přípravný závod jsem si vybral závod v srdci Evropy, naši Challenge Prague – middle distance. Bylo to těžké, bolelo to, ale cíle jsem dosáhl v čase 5:14:50,4 hodiny, jen několik minut za vlastním traťovým rekordem.

Plavecká část na 1.9 km doznala oproti předchozím ročníkům několika změn. Startovalo se na druhé straně Střeleckého ostrova a trať byla vedena trochu jinak než v předchozích ročnících. Hlavní závod odstartoval pro profesionály přesně v pravé poledne a kategorie handicap, spolu s ženami, ve 12:05. Úplně jsem nevěděl, co od sebe mohu čekat, protože v letošním roce jsem startoval jen v závodech na paralympijské distanci, kde je plavecká část podstatně kratší. Po startu jsem se snažil držet v závěsu za prvními ženami a trochu pošetřit síly, než se hlavní pole roztrhá na jednotlivce. Pocitově se mi plavalo lehce a neměl jsem problém s orientací ani s poněkud kontaktním plaváním. Udržoval jsem vyrovnané tempo a držel se mezi výkonnostně srovnatelnými plavkyněmi, což mi šetřilo síly. Plavání jsem dokončil v čase 37:59,3 minuty, což zhruba odpovídá mému dlouhodobému standardu.

T1 doznalo oproti předchozím ročníkům výraznějších změn a hodně se prodloužilo, což ovlivnilo můj čas, který dosáhl hodnoty 9:36,7 minuty. Délka T1 byla pro mě více než 500 metrů. Oficiální handleři mě vyndali z vody na vozík, poté jsem musel absolovat cca 200 metrů po Střeleckém ostrově, následovala opětovná asistence handlerů a vynesení po schodišti na Most Legií na jehož konci teprve začínalo T1.

Do cyklistické části jsem vjížděl s jasným cílem atakovat hranici 3 hodin, což se mi s celkovým časem 2:58:00,4 podařilo. Devadesát kilometrů dlouhá trať byla rozdělena do dvou okruhů. V prvním okruhu jsem měl cyklistiku rozjetou opravdu slibně. Bojoval jsem s vysokou teplotou a snažil se pravidelně občerstvovat a chladit, ale cítil jsem, že nejsem v úplné pohodě. Faktorů ovlivňujících můj výkon mohlo být několik. Nedávno jsem prodělal infekci a antibiotickou léčbu, náročnou cestu na SP v Kanadě, a v neposlední řadě bylo na silnici skutečné peklo. Když jsem vjížděl do druhého okruhu, byl znát protivítr. Pochopitelně mi to moc nepřidalo, ale věřil jsem, že v posledních cyklistických kilometrech závodu mi naopak pomůže, když pojedu po větru. Jestli mohu cyklistiku charakterizovat jedním slovem, bude to nevyzpytatelnost. Vítr se točil, jak ho napadlo a ani jednou mi to neusnadnil, naopak. Na šedesátém kilometru jsem se dostal do citelné hypoglykémie, tedy absolutního nedostatku cukru v krvi, a začalo to být teprve zábavné. Studený pot, rozostřené vidění a defacto nemožnost přijmout cokoli k jídlu. Natlačil jsem do sebe poslední energeticky gel a na občerstvovačce na sebe vylil dva bidony s vodu, abych se alespoň trošku ochladil. Nepamatuju, kdy jsem se musel ochlazovat a tropické teploty v závodě jsou obvykle mou devízou, ale tady to prostě nesedlo. Několikakilometrový výjezd do Dolních Břežan mám trošku v mlze a sjezd asi také nebyl úplně bezpečný, ale z nejhoršího jsem se dostal. Zbývalo posledních 15 km proti větru zpět do Prahy.

T2 zase trošku ovlivnila jeho délka, ale to už v tuto chvíli bylo jedno. Čas 5:06,9 minuty nebudu hodnotit pozitivně, ani negativně. Totálně prošitý jsem vyměnil handbike za běžeckou formuli a rozjel se do závěrečné disciplíny.

Změna pohybu mi prospěla, ale představa 21 km mi moc nepřidávala. Běžecký okruh v Praze není pro handicapované sportovce a běžeckou formuli ideální, protože zhruba jeden kilometr v každém ze čtyř okruhů vede po náplavce, tedy po kamenné dlažbě a v relativně úzkém koridoru, to vše je zakončeno výjezdem na most. S ohledem na materiál a stav náplavky jsem se ani nesnažil jet naplno. Vybíral jsem cestu a kličkoval, abych snížil riziko defektu. Zbytek okruhu byl již dobrý a poměrně rychlý. V občerstvovacích stanicích zpravidla nezastavuju, ale v Praze jsem do sebe klopil, co mi přišlo pod ruku, Jednak abych se ochladil a také abych doplnil cukry a přežil. Závěrečné kilometry jsem si užíval, ale současně jsem si přál být už v cíli, polít se vodou a zchladit vařící se tělo. Běh dokončuji v čase 1:24:06,9 hodiny, což nemohu objektivně posuzovat jako dobrý či špatný výsledek. Challenge Prague je specifická a čas je tím ovlivněný.

Cílovou pásku jsem protnul ve výsledném čase 5:14:50,4 hodiny a jen o několik minut jsem zaostal za svým loňským osobním rekordem trati. Připustím-li, s čím jsem se v posledních týdnech potýkal a co jsem prožil v závodě, jsem se svým výkonem spokojený. Teď jen dobře zregenerovat, udržet se zdravý a hurá do Afriky za obhajobou titulu Mistra Světa v 70.3 Ironmanu.