Mnohokrát se mi chtělo říct, že to za vytrvalého deště, kdy mě zejména během náročného běhu limitovala technika, nebylo o sportu a výkonu. Ale ono to právě o sportu, houževnatosti a odříkání bylo! Na 70.3 Ironman World Championship Lahti, Finland jsem se stal znovu světovým šampionem v kategorii Handcycle. Ve sportu primárně určeném pro „zdravé“ sportovce nejsou na handicapované brané žádné ohledy a především kopcovitá běžecká trať za silného deště byla velké sousto! Celkový čas 6:02:44 hodiny je jen potvrzením těžkého závodu. Se svým výkonem, a zejména tím cyklistickým, jsem spokojený!

Před mistrovským závodem jsem opustil původní plán přípravných startů a téměř dva měsíce jsem se, spolu s následujícím světovým šampionátem Ironman World Championship Nice, koncentroval a připravoval se na tyto dva hlavní cíle sezóny. Do Lahti jsem se kvalifikoval jako jediný sportovec z celého světa v kategorii Handcycle, což mě ze sportovního pohledu velmi mrzelo. Věděl jsem tedy, že pokud závod dokončím, obhájím titul světového šampiona. Ale nakonec to tak úplně zadarmo nebylo a závod v Lahti považuji, vzhledem ke klimatickým podmínkám, za jeden z nejtěžších závodů na 70.3 distanci, které jsem doposud absolvoval.

Celá akce, včetně logistiky, byla poměrně náročná. Samotná destinace závodu je specifická nedostatkem ubytovacích kapacit, možností a dostupností pronájmu velkých vozů, které vzhledem ke svému sportovnímu vybavení potřebuji atd. Do Finska jsem vyrazil po vlastní ose, svým minivanem, a na cestě tam a zpět jsem projel 8 zemí, absolvoval 3 trajekty a celkem cestou strávil 6 dní. Ubytování jsem řešil s téměř dvouletým předstihem a díky tomu jsem, jako jeden z mála závodníku, bydlel přímo v Lahti, jen několik kilometrů od startu.

Po zdlouhavé cestě, která vyžadovala několik dní aklimatizace navíc, jsem byl konečně ve Finsku a postupně okusil rozmary podzimního počasí. Ranní mlhy střídalo občasné slunce, větrno, či časté dešťové přeháňky. A především zmíněný déšť mi dělal největší starosti, protože běžecká trať se strmými výjezdy mohla být za nepříznivých podmínek limitní.

Předpověď počasí v den závodu byla tak proměnlivá, že optimismus plynule přecházel k pesimistickým úvahám a naopak, ale nakonec se poslední hodiny před startem předpověď ustálila na téměř optimálním modelu. Plavecký start proběhl za jasné oblohy a vycházejícího slunce a všichni handicapovaní sportovci PC (Physically Chalenged) startovali ve dvouminutovém odstupu za profesionály. V nepřímé konkurenci šesti PC atletů jsem se krátce po startu dostal do čela a plaveckou část zvládl nejrychleji v čase 39:15 minuty. Plavalo se mi dobře a těšil jsem se na kolo, během kterého se očekávala delší dešťová přeháňka, která se však později protáhla do celého dne.

Od prvních kilometrů jsem striktně kontroloval cyklistický výkon a jel na udržitelném maximu, které jsem jen minimálně přesahoval, abych zbytečně neplýtval silami, které by mi později chyběly.  Vyrovnaný výkon jsem držel navzdory značně rozhoupané trati, během které se reálně nastoupalo okolo 750 metrů. Zhruba po deseti kilometrech začalo pršet a v duchu jsem si jen odškrtnul plánovaný scénář. Déšť s přibývajícími kilometry sílil a již jsem nevnímal okolí trati a soustředil se jen na výkon, nutriční režim a koncentraci na trať, protože při stříkající vodě nebylo vidět a v technických pasážích se hodně padalo. Nastavené tempo jsem strojově držel po celý závod a ani na chvíli jsem myšlenkami neuhnul mimo rozjetý závod.  S cyklistickým výkonem jsem opravdu spokojený a troufnu si tvrdit, že patří k mým nejlepším vůbec. Devadesátikilometrovou cyklistiku jsem již za stálého deště dokončil v čase 3:12:04 hodiny.

Přechod mezi cyklistikou a během poznamenala částečně zdravotní komplikace, kdy jsem si navzdory přeplněnému močovému měchýři nemohl „běžně“ ulevit. Ano, i toto patří ke sportu handicapovaných. Mimo zmíněného zdržení se vyplnil špatný scénář v podobě vytrvalého deště, který v kombinaci s náročným a kopcovitým během vytvořil limitní situaci. Běžecké formule se primárně používají na dráze, delší distance a maratóny se pak jezdí pochopitelně mimo stadiony, ale převážně na rovinatých případně zvlněných tratích. Přilnavost tvrdých rukavic na mokré obruče straší všechny závodníky a zvlášť v profilově náročném terénu to lze považovat za limit technického vybavení. Byl jsem přesvědčený, že budu muset vzdát, ale nakonec se mi podařilo najít způsob, jak dokážu stoupání zvládnout. Kombinace gumových rukavic na úklid a smirkovým papírem polepených tvrdých formulkářkých zafungovala. Výjezdy, kdy jsem musel obruč chytat jsem vyjížděl v gumových, přes které jsem si na rovných pasážích bral tvrdé se smirkem. Nevím, jestli existovalo jiné lepší řešení, rozedřené ruce šíleně bolely a mohl jsem pokračovat a dokončit.

Mistrovství světa 70.3 Ironman World Championship jsem dokončil v celkovém čase 6:02:44 hodiny, což je jen potvrzením těžkého závodu. Jako jediný kvalifikovaný sportovec z celého světa v kategorii HC (Handcycle) jsem se stal znovu světovým šampionem, ale věřte mi, že zadarmo to nebylo. Ale být jediným na startu mě ze sportovního pohledu mrzelo, zvlášť když to ještě nedávno vypadalo, že bychom se v Lahti mohli potkat tři čeští závodníci v HC kategorii.